• Zveřejněno: 16.04.2021
  • Autor: Svatopluk Čech

V části naší veřejnosti se začínají oživovat vzpomínky na Rakousko-uherskou monarchii. Prý to vlastně nebylo tak špatné, když jsme byli její součástí. Vidíme přitom jenom to hezké pozlátko – vojenské uniformy, stařičkého senilního mocnáře a vídeňské valčíky.

Zapomíná se na to, že právě český národ tam byl v druhořadém postavení, že nikdy nebyl uznán za rovnoprávný. Zapomíná se, že být Čechem tehdy bylo stigma – pokud se nehlásil k rakouské monarchii a císaři pánu. O tom, že František Josef neměl Čechy rád, se vědělo, a proto se nikdy nedal korunovat českým králem.

Prostě se zapomíná, že jako Češi jsme tam – jak se říká „hráli druhé housle“- ačkoli jsme monarchii živili, neboť právě české země byly průmyslovým srdcem monarchie.

Pokud bychom podlehli těmto názorům, pak se už jenom můžeme ptát, proč vlastně Masaryk, Beneš, Kramář, Rašín a mnoho dalších a tisíce bezejmenných legionářů bojovali za samostatné Československo, když to – podle těch, co nostalgicky vzpomínají na monarchii –byl historický omyl, který se neměl stát. Tito lidé nasazovali své životy proto, aby jejich potomci jim vlastně řekli, že se to byla hloupost, že měli raději sedět doma v teple a být spokojeni s tím, co mají. Proč se honit za nějakou chimérou samostatné republiky? A proto Habsburkům dnes stavíme pomníky?

Ono tak moc ani nepřekvapuje. Tyto postoje jsou součást celkové revize historie, kterou pozorujeme nejen v tomto případě. Je to mlžení o tom, kdo vlastně osvobodil většinu Československa za druhé světové války, je to bourání pomníků a stavění nových, které mají změnit dosavadní – zjevně asi nesprávný - pohled na naše dějiny.  

Do této tendence zapadá i snaha znovu vztyčit na Malostranském náměstí v Praze sochu vojevůdce habsburské monarchie, maršála Josefa Václava Radeckého z Radče.  Mluví se o tom, jak významný vojevůdce to byl, prý druhý nejvýznamnější – hned po Janu Žižkovi. Obávám se, že pokud bude revize historie probíhat dál do minulosti, možná se dočkáme i toho, že se Žižkou to bylo jinak.

Návrh na znovu vztyčení pomníku Radeckému není překvapením. Právě někteří pražští komunální politici si zakládají svoji karieru na boření pomníků, nebo - jak tomu říkají - na historické spravedlnosti.

 V roce 2003 došlo bez většího zájmu veřejnosti k reinstalaci jezdecké sochy císaře Františka I. na Smetanově nábřeží.

Za protestů odborné i laické veřejnosti byla v srpnu 2020 na Staroměstské náměstí vrácena imitace Mariánského sloupu, strženého ve víru vlastenecké euforie davem s připomínkou výročí bitvy na Bílé hoře na počátku listopadu 1918. Přitom původní mariánský sloup oslavující triumfální vítězství katolíků na českými protestanty byl také připomínkou místa popravy 27 českých pánů 21. června 1621. Popravy, která v tehdejší Evropě svojí krutostí neměla srovnání. 

Letos bude výročí 400 let od tohoto barbarského činu. A počkejme si, jak pravnuci těch, kteří tam zemřeli za samostatnost českého státu, si jejich smrt budou připomínat. Uctíváním jejich katů?

Pomník maršála Radeckého jako loajálního vojáka rakouské monarchie byl odstraněn v roce 1919 v duchu masarykovského „odrakouštění“.

Radecký své vojenské „úspěchy“ slavil, kromě jiného, v boji proti italskému národně osvobozovacímu hnutí.  Bitvy u Custozy či Novary, kde zvítězil, vedly právě k upevnění panství habsburské monarchie v severní Italii – naštěstí ne na dlouho. O dvacet let později již italská armáda zvítězila a Habsburkové museli sever Itálie vyklidit. Skutečně je třeba Radeckého připomínat?

Možná, že úplně stačí, když památku Radeckého připomínají údajně dvě věci – Radeckého pochod složený na oslavu jeho vítězství nad Italy J. Straussem a také vídeňský řízek v trojobalu.  Prý jeho vynález…

Možná, že bychom měli připomínat úplně něco jiného. Neměli bychom totiž zapomínat, že za první světové války právě v Itálii vznikly druhé nejpočetnější československé legie, které vedle italské armády bojovaly za naši samostatnost.

Byly zformovány z vojenských zajatců, kteří neváhali a vstoupili do boje za samostatný stát. V Itálii jich bylo více než 20 tis. a hodně riskovali. Pokud padli do zajetí – čekala je poprava. Rakouská armáda – která se určitě hlásila k tradicím Radeckého – s nimi nakládala velmi krutě. Více než 50 legionářů bylo popraveno a ještě 14. října 1918 byl potupně oběšen poslední z nich.

Památky těch, co pomáhali budovat Československou republiky, si první republika byla vědoma. Proto také na Malostranském náměstí namísto Radeckého pomníku odhalila pomník Ernestu Denisovi.

Jeho jméno dnes jen málokomu něco řekne. Ernest Denis byl francouzským historikem, který v Praze studoval české dějiny a v návaznosti na Františka Palackého je podrobně zpracoval ve stěžejních dílech Konec samostatnosti české a Čechy po Bílé hoře.

Jako demokrat a propagátor slovanského odporu proti Habsburkům významně pomohl přímými kontakty na francouzského prezidenta a premiéra jak Masarykovi, tak především Benešovi, který většinou působil v Paříži, prosadit ve francouzské politice myšlenku na existenci českého národa v samostatném a nezávislém státě osvobozeném z habsburské nadvlády. Proto jsme také jako nový stát byli zastoupeni na mírových konferencích po skončení první světové války.

Z iniciativy ministra zahraničí Edvarda Beneše byla k desátému výročí samostatného Československa odhalena Denisova socha právě na Malostranském náměstí, v blízkosti sídel někdejšího parlamentu a Univerzity Karlovy. Po Denisovi bylo pojmenováno i někdejší Denisovo nádraží, údajně nejhezčí pražské nádraží, dávno již zbořené, a některá další místa.

Zničit památku na Denise sledovalo odstranění jeho sochy německými nacisty v roce 1941, kteří ji nechali roztavit.

Dnes se památka Denise připomíná jen pamětní deskou na jednom z domů na náměstí. Je výmluvné, že nikdo se dnes neozve a nežádá obnovení tohoto pomníku, ačkoliv by si to E. Denis nesporně zasloužil. On totiž - na rozdíl od Radeckého – se o obnovení československého státu hodně zasloužil.

Ernest Denis – a žádný Radecký – si zaslouží obnovit pomník na Malostranském náměstí.