Příležitosti a rizika migrace jsou často posuzována společně pro celý Západ. Ale historický vývoj a současné přístupy Evropy a USA jsou značně rozdílné, konstatuje český expert na migraci Vlastimil Veselý, a který k tomu dodává: „Poučme se z toho!“

Vlastimil k tomu uvádí, že k tomuto svému zamyšlení dospěl nyní, když si zpětně přečetl své články a komentáře o migraci, které vyšly koncem července ve slovenském deníku Štandard.

Ve své zprávě, zveřejněné na webu Za oponou migrace, píše, že asi běžně je lidem předkládáno, aby posuzovali pozitivní a negativní dopady migrace v západní Evropě a v USA, jako by šlo o skoro stejnou „západní“ nebo „euroatlantickou“ společnost. Přičemž poukazuje na to, že ne vždy tomu tak je. Protože, rozdílů, je překvapivě mnoho. Podle něho nespočívají jen v tom, že Spojené státy zvolily model melting pot, česky „tavícího kotlíku“, tedy asimilaci nově příchozích. Zatímco Evropa zvolila model integrace, tedy vzájemného přizpůsobování původní většiny a imigrujících menšin.

Podle Vlastimila Veselého Spojené státy a západní Evropa čelí v podstatě stejnému problému. Jsou to bohaté a politicky stabilní společnosti, ale sousedí s mladšími a chudšími populacemi z nestabilních regionů na jihu. V případě Ameriky je to Latinská Amerika a v případě Evropy Blízký východ a subsaharská Afrika.

Načež dodal, že obě oblasti se staly atraktivní pro lidi, kteří chtějí emigrovat. V kombinaci s nízkou porodností to vedlo k významným změnám ve složení obyvatelstva. V obou regionech poklesl počet lidí evropského původu, což vyvolalo obavy a posílilo protiimigrační hnutí. V USA klesl podíl bělochů nehispánského původu z více než 80 % v roce 1970 na méně než 60 % v současnosti. V zemích jako Německo, Velká Británie a Švédsko klesl podíl obyvatel bez migračního původu z více než 90 % na přibližně 70 %. K této změně došlo během jedné generace.

Autor zamyšlení nad rozdíly migrace v USA a západní Evropě dále konstatuje, že tyto dvě oblasti se však výrazně liší. Latinská Amerika s přibližně 650 miliony obyvatel je zhruba dvakrát větší než Spojené státy, ale v současné době zaznamenává prudký pokles porodnosti. Země, jako Mexiko, Brazílie a Kolumbie, již mají nižší porodnost než Spojené státy. To znamená, že jejich demografický potenciál klesá!

Na druhé straně, Evropa však čelí mnohem větší a náročnější výzvě. Blízký východ a Afrika mají dohromady téměř dvě miliardy obyvatel a jejich počet nadále rychle roste. To je mnohem více, než 500 milionů lidí žijících v EU a Spojeném království. Přičemž dále také upozorňuje na to, že se k tomu přidává hlubší demografický problém starého kontinentu. To je, že původní evropské obyvatelstvo, má již dlouho nižší porodnost než USA, což vede k rychlejším etnickým změnám, i když na první pohled nejsou tak zřejmé.

Rozdíly mezi USA a Evropou jsou i ve výběru vrstev migrantů!

Podle něho se imigrace do USA také stala rozmanitější. Přičemž asijští migranti, zejména z Indie, Číny, Filipín a Jižní Koreje, nyní tvoří 35-40 % nových držitelů „zelených karet“, což se rovná, nebo mírně převyšuje, podíl z Latinské Ameriky. To poukazuje na jeden klíčový rozdíl: Výběr imigrantů na základě schopností a dovedností!

Zároveň konstatuje, že, dalším dobrým příkladem, jsou i rozdíly mezi pákistánskými imigranty v USA a ve Velké Británii. V USA patří pákistánsko-americké komunity k ekonomicky nejúspěšnějším skupinám. Jejich průměrný příjem domácnosti je 105.000 dolarů, což je více než průměr „bílých“ Američanů, a až 54 % z nich má vysokoškolské vzdělání. Zatímco ve Velké Británii je situace odlišná!

Průměrný majetek domácností pákistánského původu Ve Velké Británii činí 232 tisíc liber, což je výrazně méně než průměr „bílých“ Britů (324 tisíc liber). Pákistánské a bangladéšské komunity mají také nejnižší míru zaměstnanosti mezi většími etnickými skupinami, a to pouze 61 %. Načež dodává, že tento stav není způsoben diskriminací. Protože, zatímco americká imigrační politika upřednostňuje lidi z městských a vzdělaných vrstev v Pákistánu, pákistánská komunita v Británii pochází hlavně z venkovských oblastí.

Rovněž odlišná kulturní dimenze, hraje svoji významnou roli!

Podle Vlastimila Veselého je zapotřebí vzít do úvahy i kulturní rozměr, který je, podle něho, pravděpodobně nejcitlivější otázkou. Většina nových přistěhovalců do Evropy pochází ze zemí s převážně muslimským obyvatelstvem. Jejich sociální normy se často výrazně liší od norem, které převládají v sekulárních, historicky křesťanských hostitelských zemích. Přičemž k tomu konstatuje, že kultura a ekonomika, jsou však úzce propojeny. Kvalifikovaný pákistánský inženýr, který se přestěhuje do Silicon Valley, vyvolá ve společnosti mnohem menší napětí než nekvalifikovaný migrant, který se usadí v chudé čtvrti Paříže nebo Birminghamu.

Americká identita je přirozeně otevřenější. Angličtina jako globální jazyk a historie imigrace formovaly představu „amerikanismu“ jako něčeho, co se neustále vyvíjí a zahrnuje různé kultury. Naproti tomu evropské národní identity byly po staletí formovány principem odlišnosti, tj. zdůrazňováním vlastních kulturních, jazykových nebo náboženských rozdílů od jiných skupin. To dnes komplikuje integraci nových obyvatel do společnosti. V důsledku toho je kontinent mnohem náchylnější ke kulturním napětím, která doprovázejí masivní demografické změny.

Evropa je, díky svému modelu asimilace, výrazně zranitelnější!

Vlastimil Veselý dále uvádí, že Evropa je, v porovnání s americkým modelem selektivní asimilace, výrazně zranitelnější, ať už politicky, ekonomicky nebo sociálně. Oslabuje ji kombinace demografického tlaku, podpory nových přistěhovalců ze strany státu a silných národních identit, které rozdělují společnost. S každým dalším rokem budou následky těchto odlišných přístupů očividnější.

Podle Vlastimila Veselého masová imigrace zásadně změnila politickou a demografickou situaci jak ve Spojených státech, tak v Evropě, avšak velmi odlišným způsobem. Zatímco obě oblasti čelí populačnímu tlaku ze strany globálního Jihu, USA mají výhodu geografické izolace, výběru migrantů na základě jejich ekonomického přínosu a národní identity, založené na postupné integraci. Naopak Evropa má mnohem více vstupních bodů pro migranty, potýká se s nízkou porodností mezi svým původním obyvatelstvem, a její štědré sociální systémy často ztěžují integraci přistěhovalců. Kulturní rozdíly jsou v Evropě viditelnější, zejména v souvislosti s migrací muslimského obyvatelstva. Méně selektivní přístup Evropy může způsobit větší politickou nestabilitu.

Evropa řeší nový strategický rámec: demografické trilema!

Vlastimil Veselý dále poukazuje na tom, že v celé evropské historii, vyvolalo jen málo demografických změn, tak významné otázky o tom, kdo jsme, jak udržet stabilitu a jak zajistit kontinuitu národa. Migrace se stala klíčovou reakcí Evropy na pokles počtu obyvatel způsobený nízkou porodností a stárnutím populace. Ačkoli dočasně pomáhá řešit nedostatek pracovních sil, přináší také významné sociální změny. V mnoha zemích je nárůst počtu přistěhovalců spojen s obavami běžných obyvatel, zejména pokud jde o integraci do společnosti, zachování národní identity a spravedlivé poskytování veřejných služeb.

Načež k tomu uvádí, že, v této souvislosti, irský ekonom Philip Pilkington a demograf Paul Morland vytvořili pojem „demografické trilema“. Jedná se o strategický rámec, který nutí politické představitele vybrat si mezi třemi obtížnými možnostmi: ekonomickou stagnací, masovou migrací nebo podporou porodnosti. Tento esej se zabývá trilemou z pohledu sociální soudržnosti a tvrdí, že ačkoli migrace může dočasně zmírnit ekonomické problémy, může také prohloubit napětí ve společnosti. Proto je, podle autorů pojmu „demografické trilema“, třeba hledat vyváženější a udržitelnější řešení.

Vlastimil Veselý dále uvádí, že Pilkington a Morland dále tvrdí, že ačkoli migrace pomáhá řešit úbytek obyvatelstva a nedostatek pracovních sil, přílišná závislost na ní ohrožuje sociální soudržnost a vede k dlouhodobé nestabilitě. Ekonomická stagnace může být politicky přijatelná, ale vede k dlouhodobému poklesu produktivity a rostoucím nákladům na sociální péči. Podpora porodnosti vyžaduje značné investice do rodin a dlouhodobé plánování, ale také nabízí největší stabilitu pro obyvatelstvo.

Doporučením k řešení situace, je podpora rodinné politiky!

Proto Pilkington, podle Vlastimila Veselého, doporučuje vládám, opatření na podporu rodin, například poskytováním dostupného bydlení, kvalitní a cenově dostupné péče o děti, dostatečně dlouhé rodičovské dovolené a finančních dávek na podporu rodičů, které pomohou obnovit demografickou rovnováhu!

„Zaprvé, vyšší porodnost mezi domácím obyvatelstvem snižuje závislost na zahraničních pracovnících a pomáhá předcházet rychlým demografickým změnám, které mohou destabilizovat společnost. Zadruhé, zajišťuje vyvážené zastoupení různých věkových skupin, což snižuje tlak na důchodové a zdravotní systémy. Současné trendy jsou však alarmující. Ve Spojeném království například klesla porodnost z 2,9 dítěte na ženu v roce 1964 na 1,56 v současnosti. Pokud se porodnost výrazně nezvýší, mohli by do roku 2083 tvořit imigranti a jejich přímí potomci více než polovinu obyvatelstva,“ konstatuje Vlastimil Veselý.

Neřešení této situace, znamená tikající časovanou bombu!

Vlastimil Veselý dále uvádí, že ze tří možností se, ekonomická stagnace, jeví, pro současné vládnoucí elity, jako politicky nejvhodnější. Nevyžaduje žádná okamžitá a složitá opatření. Její dlouhodobé důsledky jsou však závažné. Načež dodává, že Pilkington a Morland ji popisují jako tikající ekonomickou a sociální časovanou bombu. Důsledky stagnace jsou již dnes patrné například v Itálii a Řecku. Tyto země mají vysokou nezaměstnanost mladých lidí a jednu z nejnižších porodností v Evropě. Výsledkem je klesající produktivita a oslabené systémy sociálního zabezpečení. Podle Pilkingtona se jedná o pasivní způsob, jak pomalu a nevyhnutelně sklouznout do ekonomického a sociálního úpadku.

Pilkington a Morland se, ve své práci, zaměřují především na Spojené království, jejich závěry však platí i pro jiné země. Německo, Francie a skandinávské země mají podobné problémy – nízkou porodnost, stárnoucí obyvatelstvo a rostoucí migraci. Na druhé straně země, jako Maďarsko a Polsko, které se staví proti rozsáhlé migraci, se zatím nepodařilo výrazně zvýšit porodnost, i když poskytují štědré rodinné přídavky.

„Může Evropa najít politicky schůdné a kulturně přijatelné řešení, které se vyhne extrémům migrace a stagnace? Pilkington navrhuje střední cestu – společnou pro-rodinnou politiku v celé Evropě. To by mohlo snížit závislost na migraci a zároveň zabránit úbytku obyvatelstva, který hrozí demografickou stagnací. Takový přístup však vyžaduje nejen finanční investice, ale také změnu v myšlení lidí, aby se opět začalo cenit rodinný život a mezigenerační odpovědnost,“ konstatuje Vlastimil Veselý.

K autorovi tohoto zamyšlení musíme dodat, že Vlastimil Veselý, který se pohybuje ve vysokoškolském prostředí v Brně, již přes 20 let pracuje na mezinárodních projektech výzkumné spolupráce a síťování inovátorů. Pomáhá startupům s jejich business plány a cizincům v kreativních profesích. V roce 2010 vytvořil Brno Expat Centre na podporu vysoce kvalifikovaných cizinců, provozovaný sdružením Brnopolis. V této své pracovní návaznosti příležitostně komentuje migrační politiku evropských zemí.