České zdravotnictví je dlouhodobě ovlivňováno zásadním nepoměrem mezi objednaným rozsahem zdravotní péče a reálně dostupnými finančními prostředky. Uvádí to článek lékaře Pavla Lindovského, člena představenstva České lékařské komory (ČLK, který vyšel v květnovém čísle časopisu ČLK Tempus Medicorum.

Autor článku k tomu dále uvádí, že oba tyto parametry, tj. nepoměr mezi objednaným rozsahem zdravotní péče a finančními prostředky, zásadně ovlivňuje česká politická reprezentace. Načež připomíná, že zdravotní pojišťovny mají povinnost vyvažovat úhrady a výdaje. „V praxi však nemají skutečnou sílu ani odvahu otevřeně přiznat, že nastavený systém se nachází ve stavu kolapsu. V některých regionech a socioekonomických skupinách obyvatel je tento stav již zcela evidentní,“ tak daný stav charakterizuje Pavel Lindovský.

Článek rovněž konstatuje, že na první pohled by se mohlo zdát, že české zdravotnictví disponuje dostatečným finančním zázemím. Ale, podle odhadů Ministerstva zdravotnictví ČR, mají příjmy zdravotních pojišťoven v roce 2025 dosáhnout přibližně 524 miliard korun, což představuje, proti roku 2024, nárůst o 5,21 procenta. „Přesto je úhradová vyhláška pro rok 2025 nastavena velmi restriktivně, s průměrným navýšením úhrad o pouhých 1,3 procenta napříč segmenty,“ uvádí Pavel Lindovský.

Náklady rostou, úhrady stagnují

Podle Pavla Lindovského, takto mírný nárůst úhrad, zdaleka nepokrývá náklady ordinací, zejména vzhledem k inflaci. Výrazně stoupají náklady na IT vybavení a zajištění kyberbezpečnosti.

Přičemž dodává, že česká politická reprezentace navíc rozšířila, pro rok 2025, nároky pacientů o nová screeningová vyšetření, a pro rok 2026 připravuje novelizaci vyhlášky o preventivních prohlídkách. „Tyto změny jsou sice žádoucí, ale vysoce nákladné, a nebudou finančně neutrální. Politici tradičně ignorují skutečnost, že rozpočet zdravotních pojišťoven není nekonečný a již dnes se nachází za hranou udržitelnosti,“ konstatuje Pavel Lindovský.

Udržování iluze stability

Načež se autor článku zmiňuje o obavě managementu zdravotních pojišťoven z politického tlaku, s tím, že jejich snaha udržet status quo, vede k aktivní spolupráci na udržování iluze stability. Takže, namísto jasného deklarování neudržitelnosti systému, se management zdravotních pojišťoven snaží situaci „zachraňovat“ restrikcemi v úhradách, regulacemi poskytovatelů a přenášením finanční odpovědnosti na jednotlivé lékaře a zdravotnická zařízení.

Přičemž Pavel Lindovský upozorňuje, že „tento přístup neřeší příčiny problému, pouze oddaluje jeho plné propuknutí a zvyšuje frustraci poskytovatelů zdravotní péče. Ti pak hledají cesty, jak systém obcházet, včetně vytváření paralelních šedých struktur“.

Morální integrita zdravotníků jako poslední záchrana

Jedním z posledních pilířů zdánlivé stability zdravotnického systému je, podle Pavla Lindosvského, profesionální etika, disciplína a altruismus lékařů a zdravotníků. Přestože jsou vystaveni rostoucí administrativní zátěži, ekonomickému tlaku a stále vyšším nárokům, pokračují v plnění svých povinností, protože cítí etickou odpovědnost za zdraví svých pacientů.

„Tento profesionální postoj je politiky, pojišťovnami i veřejností vědomě zneužíván. Systém bez adekvátní podpory nevyhnutelně vede k syndromu vyhoření, odchodům z praxe a poklesu kvality péče,“ jak dále Pavel Lindovský ve svém článku uvádí.

Dostupnost péče se hroutí před očima

Podle něho, současný stav není nový jev, ale pokračování dlouhodobého trendu. Dochází ke snižování dostupnosti primární a ambulantní péče, poklesu kvality služeb a erozi důvěry veřejnosti. Tento scénář již není hypotetickou možností, ale realitou. Politická reprezentace stále není ochotna otevřeně přiznat současný stav ani přijmout nezbytná systémová opatření.

Odpovědnost za systémové řešení

„Kvůli nezodpovědnosti konkrétních osob již české zdravotnictví nestojí na pomyslném rozcestí. Zatajování skutečného stavu před veřejností, spoléhání na profesní loajalitu lékařů a snaha maskovat strukturální problémy dílčími úpravami dosud jen oddalovalo nevyhnutelné. Dnes však již nalézáme markery ztráty stability systému, dochází k faktickému ohrožení dostupnosti péče pro občany a je otázkou, zda za takových podmínek může Česká lékařská komora efektivně hájit své členy před riziky rozporování kvality jimi poskytované péče.

Úkolem lékařů v praxi není zachraňovat neudržitelný systém, ale poskytovat pacientům péči v rámci reálných možností. Odpovědnost za hledání řešení leží jednoznačně na politicích, zdravotních pojišťovnách a institucích, které spravují veřejné prostředky.

Bez odvahy přiznat stav věcí a přijmout zásadní opatření bude kolaps dále prohlubován,“ konstatuje v závěru svého článku Pavel Lindovský.