Malý poradní orgán, který ale má svou stopu třeba v evropských zákonech o domácím násilí nebo ve Fondu spravedlivé transformace. Právě tak popisuje Evropský hospodářský a sociální výbor Lucie Studničná, předsedkyně Skupiny zaměstnanců. Proč je podle ní potřeba posílit pravomoci EU v oblasti bydlení? A proč jsou debaty o konkurenceschopnosti krátkozraké?

Lucie Studničná je česká odborářka, od roku 2010 členka Evropského hospodářského a sociálního výboru (EESC), poradního orgánu EU. V roce 2020 se stala místopředsedkyní Skupiny zaměstnanců v EESC, o tři roky později pak přímo předsedkyní. Na české úrovni zastává pozici vedoucí Oddělení pro evropské a mezinárodní vztahy Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS). Rozhovor proběhl v Bruselu v průběhu říjnové inaugurace nového politického vedení EESC.

Českou republiku trápí rostoucí ceny bydlení, máme je jedny z nejvyšších v celé EU. Jaké jsou podle Vás hlavní příčiny dnešního stavu, a co se s tím dá dělat?

Dám osobní příklad. Já jsem narozená v Praze, mí rodiče jsou narození v Praze, čili jsme celoživotní Pražáci. Mám tři děti, které jsou všechny dospělé, a z těch tří dětí už mám dvě mimo Prahu, protože si tam bydlení prostě nemohou dovolit. Jsou to děti vysokoškolsky vzdělané, nejsou líné a mají poměrně dobrou práci, ale prostě zjistili, že v Praze na bydlení nedosáhnou. Myslím si, že tady nám státní bytová politika zoufale selhává a nevyužívá nástroje, které k podpoře bydlení a usnadnění bydlení svých občanů, zaměstnanců, pracovníků má.

Když to trochu sepnu s evropskou úrovní, tak víme, že to je celoevropský problém, který se někde projevuje více, někde méně, ale pociťovaný je úplně všude. Máme v nové Komisi komisaře, který by se tomuto tématu měl věnovat (komisař pro energetiku a bydlení Dan Jörgensen z Dánska, pozn. red.), očekáváme nějaké iniciativy. Už jsem ale viděla některá vyjádření států ve smyslu „nesahejte nám na věci, které jsou v národní gesci“. To je myslím špatná zpráva, už jenom samotné uznání toho problému jako problému a hledání společných řešení a učení se vzájemně jeden od druhého, to všechno by určitě pomohlo.

Takže státy vzkazují Komisi, aby jim do politiky bydlení nemluvila?

Samozřejmě, protože Komise je odhodlaná aspoň trochu naslouchat tomu, co občané potřebují. Byť víme, že EU původně byl ekonomický projekt, kde podle mě všichni tajně doufali, že se vyvine i v projekt sociální integrace a lidských práv, tedy oblastí, které zatím zůstávají v národní gesci. Bohužel to nevypadá, že by koordinace a konvergence v tomhle směru probíhala.

Ale zpátky k tomu bydlení. Všichni víme, jak strašně složitá jsou stavební řízení, změny územních plánů. Věc druhá je pořizování nemovitostí, ze kterého se po revoluci stala modla, protože to byla jedna z mála jistot – „snad už budu bydlet a nikdo mi to bydlení nevezme a nebudu platit horentní nájmy“. To bohužel vychýlilo strukturu vlastnického a nájemního bydlení ve prospěch toho vlastnického, čímž toho nájemního je méně a méně.

Zapomněli jsme na to, že bychom měli mít nějaké sociální byty, nějaké startovní byty, zkrátka bydlení pro lidi, kteří jsou na začátku své životní cesty, pracovní kariéry, a vydělávají relativně málo, mají rodiny, mají malé děti. Plus jsme zapomněli na starší lidi, obecně spíše vdovy, které jsou tlačené k tomu zůstávat v bytech, které jsou pro ně moc velké, moc drahé, a nemají se kam přestěhovat.

Vzhledem k cenám už se z bydlení stává investiční záležitost, nikoliv otázka skutečného bydlení. Dovolit si ho můžou výše příjmoví nebo investoři, někdy až spekulativní, čím se zase snižuje počet dostupných bytů.

Další věc, státní správa vůbec nevyužívá možností, které se osvědčily v jiných evropských státech, jako je poměrně přísná regulace krátkodobého bydlení, čili typicky Airbnb. Spousta států toto reguluje a hledá správnou rovnováhu mezi tím, aby občané mohli bydlet a mohli bydlet za ceny, které si mohou dovolit, ale zároveň přespříliš neškrtily podnikání v tomto sektoru.

A dodám ještě poslední prvek, a to je příjmová stránka věci. Původní cíl minimální mzdy byl, aby zajistila nutné potřeby zaměstnanců a jejich rodin. Je to věc, kterou má stát taky plně v rukách, ale nevyužívá ji.

Máte v tomto ohledu nějaká očekávání od nové vlády? Existuje něco, co se dá změnit okamžitě?

Obávám se, že v našem politickém nastavení, kde jsou bohužel plány maximálně na čtyři roky, změny hned tak nepřijdou. Měla by to být priorita pro vládu jakéhokoliv ražení, společně s opozicí by měly pracovat na tom, aby se postavily základy toho, že se k tomu cíli jednou dostaneme. Za jedno volební období, obávám se, to zvládnout nejde. Potřebujeme systémové řešení.

Nemyslím si, že bude chtít někdo sahat do jakýchkoliv sociálních dávek, které by pomohly tomu, aby se ulevilo těm rodinám, které na tom opravdu nejsou dobře a bojují s vysokými náklady. Příliš optimismu nevidím.

Zmiňovala jste, že situace je velice podobná v celé Evropě. Můžete dát příklady dobré praxe v konkrétních státech, kde se můžeme inspirovat?

Máme třeba Rakousko, se kterým jsme, myslím, pořád mentálně na úplně stejné vlně. A tam praktikují, že jeden ze čtyř bytů, i ten postavený soukromými investory, je byt sociální. Tyto byty se používají pro populaci, která je nějakým způsobem znevýhodněná – příjmově, imigračním statutem. Jejich filozofie je prostá – ti, kdo potřebují pomoc, by ji měli dostat, ale jen na omezenou dobu a s nějakými podmínkami. Také je tam podstatně vyšší podíl nájemního bydlení, čili neexistuje takový tlak na koupi vlastní nemovitosti.

Druhý příklad je zase z ranku příjmového. V Belgii pořád, zaplaťpánbůh, existuje indexace mezd, což znamená, že každoročně automaticky rostou mzdy podle růstu inflace nebo podle spotřebního koše, kam spadá bydlení, energie, základní potraviny atd.  Plus potom tady odbory dojednávají ještě růst nad tuto indexaci. Díky tomu dochází ke skutečnému růstu reálných příjmů.

Co se dá dělat z Bruselu

Vy jste už narazila na celoevropskou úroveň. Zajímalo by mě, co se tedy s bydlením dá dělat z Bruselu – jestli může jít jen o nějaké přesuny kohezních fondů ve prospěch třeba zmíněného sociálního bydlení, nebo o nějakou legislativu, která se bude dotýkat například pracovního práva. Vy jste každopádně říkala, že na rozšiřování pravomocí EU se státy netváří.

Měkčí nástroje jako doporučení nebo příklady dobré praxe rozhodně nejsou nic proti ničemu, a státy si uvědomují, že jsou potřeba. Myslím si ale, že se současným narativem Evropské komise o zjednodušování a deregulaci bude větší odpor vůči regulačním opatřením. Ta diskuse ale musí začít a je potřeba jí vést seriózně.

Já to řeknu trošičku oklikou. Před pár lety Komise spustila projekt Konference o budoucnosti Evropy. My jsme do toho byli zapojení poměrně dost, a bylo to velmi poučné. Kromě toho, že se tam člověk setkal se spoustou zajímavých lidí, tak nejzajímavější byly výstupy – tedy to, co evropští občané opravdu chtějí. V zásadě všichni volali po tom, že potřebujeme mít dobré veřejné služby, potřebujeme mít dobrá pracovní místa, abychom se uživili, potřebujeme bezpečnost, byť ta se tam neprofilovala tak, jako by se asi profilovala v tuhle chvíli. V podstatě ta touha žít ve světě, kde vím, že je mi bezpečně, kdy vím, že moje děti můžou chodit do školy, kdy vím, že si můžu dovolit bydlení a můžu k něčemu přispívat, tak ta byla jednoznačná.

Tohle všechno jsou oblasti, které zatím spadají do pravomoci národních států, ale ty státy tyto služby nedodávají tak, jak by měly – to byl ten hlavní vzkaz. My potřebujeme koordinaci nebo přesun pravomocí na evropskou úroveň i v těchto otázkách. Stačí se podívat, jaké je příjmové rozdělení v Evropě, v tom pořád trvá železná opona. Můj oblíbený příklad – firma má svou německou filiálku 40 kilometrů od té české, ale u nás jsou mzdy o 33 procent nižší. Stejná práce, stejný výrobek, to je prostě únavné.

Já se hlavně bojím další polarizace společnosti, protože lidé se dostávají do zoufalých situací, a pak přijde někdo, kdo jim řekne, že za ně všechno vyřeší. Evropské odbory už 10 let mluví o hrozbě krajní pravice, v Česku jsme to nepociťovali, naše společnost byla zatím soudržná. Ty poslední volby a kampaně ale ukázaly, že tohle už přestává být pravda. A mohou i u nás zesilovat názory „pojďme tu Evropskou unii rozbít“.

Můžete být konkrétnější, co se dá z Bruselu změnit, upravit?

Teď všichni s napětím čekáme, jestli Soudní dvůr zruší platnost směrnice o minimálních mzdách a podpoře kolektivního vyjednávání. Protože to mohl být první hezký příklad oblasti, kde se to sice nesjednotí hned, ale je tady šance, aby byl systém předvídatelnější a docházelo ke konvergenci.

Co zmůže Evropský hospodářský a sociální výbor? Přece jen, jedná se pouze o poradní orgán, navíc musí vždy najít kompromis mezi skupinou zaměstnavatelů, zaměstnanců a občanské společnosti. Prosadit něco tak může být komplikované, ne?

Naším hlavním účelem je, že připomínkujeme připravovanou evropskou legislativu, v některých oblastech připomínkujeme povinně. Když přijde návrh, sestavíme tady paritně zaměstnavatelé, zaměstnanci a organizace občanské společnosti pracovní skupinu, která vytvoří návrh stanoviska. Máte pravdu, že jsou věci, které jsou hodně složité, jako právě pracovní právo nebo minimální mzdy. A tam tedy není problém jenom se zaměstnavateli, ale třeba i se Skandinávci. Narážím na směrnici o minimální mzdách, protože oni všechno upravují v kolektivních smlouvách, a říkají „do toho nám nezasahujte“.

Naším hlavním pracovním nástrojem je opravdu konsensus, protože když ho nedosáhneme, tak se ke stanovisku přikládají různé pozměňovací návrhy, a to už pak opravdu nikdo nečte. Myslím si, že to je velmi cenná zkušenost, že sedíte nad něčím a pokud se nedohodnete, tak ta vaše práce je úplně k ničemu.

Ohledně dopadů, tak my dostáváme, cca každé dva měsíce, poměrně podrobné shrnutí, jakým způsobem byla naše stanoviska zapracovaná do legislativy. Statistiky, tuším, říkaly, že bývají zohledněné až z 85 procent. Ale je to samozřejmě také o kvalitě práce, kterou odvedeme. Můžeme například pracovat na nějakém aspektu, který Komise v návrhu neměla, a tímto způsobem pomoct dobré věci. Naše výhoda je, že naši členové jsou lidé z praxe, zezdola. Někdy se nám daří lépe, někdy hůře, smysl to ale určitě má.

Výbor může přicházet také se stanovisky z vlastní iniciativy.

Ano, to je velmi užitečné, protože můžeme vyzdvihnout problém, který se na evropské úrovni zatím neřeší. První zákon na ochranu žen před domácím násilím vznikl zrovna tak – vypracovali jsme stanovisko z vlastní iniciativy a pracovalo se na něm dál. Nechali jsme si k tomu udělat různé studie, přizvali odborníky, absolvovali studijní mise – a ostatní instituce už tu cestu znovu prošlapávat nemusely.

Ještě přidám jednu osobní zkušenost. Jednou pozdě večer jsme s kolegyní ze Severočeské uhelné pracovaly na stanovisku o významu uhlí v energetickém mixu. A Renata (Eisenvortová, pozn. red.) přišla s nápadem, že by bylo dobré, kdyby existovala platforma, kde by se dotčené regiony, producenti a odběratelé mohli scházet. (odkaz na tzv. Uhelnou platformu, pozn. red.). A také jsme se bavily o tom, že by bylo dobré vytvořit nějaký fond, který by pomohl těm regionům, které odklonem od uhlí trpí (odkaz na tzv. Fond spravedlivé transformace, pozn. red.). Poté si tyto nápady přivlastnili jiní, ale to nám nevadilo.

Konkurenceschopnost není jen deregulace

Na čem nejdůležitějším teď ve výboru pracujete?

Jedna věc je tzv. Blue Deal, který se věnuje přístupu k vodě a rozumnému zacházení s ní. Jak víme, tak na jedné straně nás trápí sucha, a pak zase povodně.

My se jako skupina zaměstnanců také už tři čtvrtě roku usilovně věnujeme umělé inteligenci a jejímu dopadu na svět práce – jak ji využít tak, aby její dopady byly pozitivní. Aby například nedocházelo ke zneužívání dat nebo k takové automatizaci najímaní a propouštění, která bude diskriminační.

Zároveň teď vyhodnocujeme Akční plán evropského pilíře sociálních práv, který se má v první polovině příštího roku aktualizovat. Už teď dáváme Komisi naše vstupy.

Velmi nás také zaměstnává téma konkurenceschopnosti. Zejména naši zaměstnavatelé mají pocit, že konkurenceschopnost je pouze deregulace a hotovo, a že Komise tomu dává konečně zelenou. Konkurenceschopnost je ale o udržení pozice Evropy – to znamená vzdělávání, kvalifikace, dovednosti, inovace, výzkum, vývoj, technologie. Samozřejmě můžeme zjednodušovat, ale pojďme se na to podívat trošku rozumně a zároveň si říct, že potřebujeme investice, investice, investice. Když ale budeme řešit jen deregulaci a dívat se na věc černobíle, budeme dál zaostávat.