Členství v OSPZV-ASO ČR

  • Sdružujeme 35 000 členů.
  • Členství v odborovém svazu není podmíněno prací v zemědělství či zpracovatelském průmyslu.
  • Našimi členy jsou zaměstnanci z různých pracovních odvětví.
  • Naším cílem je obhajoba lidí, pro něž je práce hlavním zdrojem obživy.

Programové zaměření OSPZV-ASO ČR

  • Upevnění postavení českých zemědělců a zajištění jejich ekonomické stability v rámci zemědělského trhu Evropské unie.
  • Nepřipustit oklešťování zákoníku práce, které připravuje současná vláda a zamezit přijetí zákona o stávce a výluce.
  • Zvýšení minimální mzdy.
  • Zveřejněno: 24.07.2020
  • Autor: Miroslav Svoboda

V červnu se konal v Olomouci 29. sněm Agrární komory (AK) ČR, na kterém byl zvolen, kromě nového vedení této nevládní zemědělské organizace, která reprezentuje zájmy naprosté většiny českých a moravských zemědělců. Novým prezidentem AK ČR byl zvolen její dosavadní a dlouholetý tajemník Jan Doležal, kterého jsme požádali o rozhovor.

V usnesení vašeho sněmu jste mj. konstatovali, že máte shodné stanovisko s vládou ČR, pokud jde o požadavky České republiky na Společnou zemědělskou politiku EU pro příští sedmileté plánovací období. O jaké požadavky jde především?

V první řadě je to zajištění dostatečného financování Společné zemědělské politiky. Pokud totiž chce Evropská komise i Evropský parlament, aby zemědělci dělali více pro krajinu a vyráběli potraviny bezpečné a kvalitní s minimálním dopadem na životní prostředí, musí být při současných výkupních cenách a rostoucích nákladech také náležitě podpořeni. To mimo jiné souvisí i se zachováním obálky pro tzv. citlivé komodity. Historicky tu máme zkušenost, že k pestré krajině a zachování zaměstnanosti na venkově nejlépe slouží právě podpora vázaná na výrobu, která se ovšem Bruselu a některým členským států moc nelíbí.

Dalším velkým tématem je zastropování. Již od roku 2017 se v souvislosti s reformou mluvilo o tzv. spravedlnosti ve vyplácení dotací a zmiňoval se přitom paradox 80/20, tedy skutečnost, že 80 % zemědělců pobírá jen 20 % dotací a naopak. Na druhou stranu, pokud někdo hospodaří na 80 % půdy, měl by pobírat také 80 % dotací, protože dotace se vyplácejí právě za to, jak se o půdu staráme. Proto dlouhodobě říkáme, že nezáleží na tom, kdo na půdě hospodaří, ale jak. Proto je zastropování minimálně v České republice nesmysl. Jako kompromis jsme navrhovali vyšší podporu malých zemědělců, kteří nemají úsporu z rozsahu, a kteří jsou univerzály, tedy musí se sami o všechno postarat, především o vyplňování čím dál tím větších stohů papírů, ale také i o účetnictví a další aspekty podnikání na vlastní pěst.

Mimochodem, jsou tyto vaše požadavky v souladu se zemědělskou politikou ostatních členů Visegrádské čtyřky anebo se lišíte v určitých stanoviscích?

Každý členský stát má svá specifika. Koneckonců dřívější komisař pro zemědělství a venkov Phil Hogan říkal, že nemůžeme mít jeden soubor pravidel a nařízení pro 28, respektive 27 států. Takové Finsko přirozeně zajímají více lesy, Španělsko a Řecko zase více olivy než chmel, který zase zajímá nás. V rámci Visegrádu jsme se nicméně jednoznačně shodli na potřebě silného unijního rozpočtu, na zachování obálky citlivých komodit a zpřehlednění systému národních podpor. Rozpor teoreticky mohl nastat u zastropování, kde Maďarsko a Polsko má i z historického hlediska trochu jiné preference. Tento týden nicméně na summitu k rozpočtu a obnově po koronaviru Evropská Rada rozhodla, že zastropování velkým příjemcům může být členskými státy zavedeno na principu dobrovolnosti, a to na úrovni 100.000 EUR. To znamená, každý členský stát si zvolí, zda zastropovat, nebo ne, případně zda více podpořit menší zemědělce. Zastropování se navíc bude vztahovat pouze na základní podporu příjmů pro udržitelnost, to znamená, že se netýká tzv. ekoschémat, což budou platby za vyšší příspěvek k ochraně vody, krajiny a přírodních zdrojů a boji proti klimatu. Právě větší podniky, které si ještě stále zachovaly živočišnou výrobu, a mají tak k dispozici organickou hmotu ze statkových hnojiv pro zlepšování půdní úrodnosti a lepšímu zadržování vody, se tak mohou o tuto podporu přihlásit. V případě zavedení zastropování navíc mohou členské státy z objemu prostředků základní podpory příjmů pro udržitelnost odečíst veškeré náklady související se zaměstnaností, což by zase mohlo napříč EU, tedy ve státech, které zastropování zavedou jako povinné, pomoci podnikům s živočišnou výrobou a speciální rostlinnou výrobou, které jsou náročnější na pracovní sílu.

V současné době se u nás hodně hovoří o dosažení potravinové soběstačnosti. Jaký je váš názor?

Téma soběstačnosti je důležité, i když někdy téma nepochopené a trochu vysmívané. Poslední měsíce nám nicméně ukázali, že je dobré myslet na zadní vrátka a o nějakou minimální soběstačnost se, s ohledem na zdraví krajiny, ale i obyvatel, snažit. Tolik diskutovaný návrh k novele zákona o potravinách, který teď leží v Poslanecké sněmovně PČR, nicméně stejně jako koncept soběstačnosti, vyvolal v mnoha případech nesmyslné reakce, které vycházeli z jeho nepochopení.

Návrh některých poslanců Zemědělského výboru Agrární komora ČR podporovala, ne snad kvůli tomu, že bychom chtěli někomu něco nařizovat, ale proto, aby návrh rozpoutal určitou společenskou debatu o tématu soběstačnost, nebo spíše o bezpečné minimální lokální potravinové produkci, o kterou by každý členský stát měl usilovat. Vzhledem k tomu, že v mnoha případech došlo buď k nepochopení, nebo k záměrnému zkreslení informací, dostaly se do debaty liché argumenty - jako omezení sortimentu nebo výběru pro zákazníka. Od samého začátku jsme nicméně hovořili o tom, že návrh by se měl týkat těch potravin, které jsme schopni vyrobit, a těch komodit, které jsme schopni vypěstovat.

Odpůrci návrhu nicméně stále tvrdošíjně tvrdili, že tu nebudou k dostání banány či pomeranče nebo se točili právě na procentuálním podílu, o čemž byli ostatně poslanci připraveni diskutovat. Nejen, že je o bezpečné minimální lokální potravinové soběstačnosti nutné diskutovat, a to i s ohledem na potenciální cenové či logistické šoky, které může způsobit vojenský konflikt, přírodní katastrofa, či naposledy pandemie neznámé choroby, ale je třeba dělat takové kroky, které tuto minimální lokální produkci zajistí. To znamená, že musí tu existovat konkurenceschopná lokální produkce, kterou je třeba i z veřejných zdrojů podporovat. Zároveň tu musí existovat i dlouhodobá udržitelnost, což je signál i k obchodním řetězcům, které by měly tuzemské producenty preferovat a vytvářet s nimi oboustranně výhodné obchodní vztahy. Nehledě na to, jestli a v jaké podobě novela nakonec projde, a zda nám ji Brusel lidově řečeno „neshodí“, dlouhodobá udržitelnost v potravinovém řetězci, tedy vybilancování vztahů mezi prvovýrobcem-zpracovatelem-maloobchodem, kde prvovýrobci často tahají za kratší konec je nesmírně důležitá pro všechny články potravinové vertikály včetně spotřebitele, který aktuální nedostatek určité komodity pocítí ve skokovém navýšení cen, které je však neprávem přisuzováno nám zemědělcům. Ne, skutečně si „nemastíme“ kapsy na španělské cibuli nebo novozélandských bramborách, u toho, co skutečně do obchodních řetězců dodáváme, výkupní ceny dlouhodobě stagnují, zatímco marže rostou.

Pokud jde o potravinovou soběstačnost, dostáváme se k základní otázce, co by se mělo v prvé řadě změnit, aby se živočišná výroba u nás opět úspěšně rozvíjela?

Podpora živočišné výroby a všech citlivých komodit je během na dlouhou trať. Bez cílené podpory produkce a podpory investic nemůžeme vytvořit stabilní a udržitelný systém celé výrobní vertikály včetně odbytu, který by zajistil vyšší vyrovnanost zemědělské soustavy včetně zapojení speciální rostlinné výroby. Pokud si vezmeme živočišnou výrobu. Potenciál přitom máme velký, v řadě objektivních ukazatelů patříme k světové špičce, ať už jde o užitkovost dojnic, odchov selat na prasnici, konverzi krmiva u drůbeže.

V rostlinné výrobě se zase můžeme pochlubit nízkou spotřebou hnojiv a pesticidů s vyspělým světem při srovnatelných výnosech. Nejlepším podnikům, které zůstaly u živočišné výroby, se daří dobrých výsledků a standardů této produkce dosahovat, a to i díky podpoře národních dotací. Žijeme nicméně v realitě poměrně nízké podpory z rozpočtu EU vůči našim západním sousedům, a proto máme nutnost alespoň částečného „dorovnání“ konkurence z národního rozpočtu.

Na druhé straně si je nutné uvědomit skutečnost, že jsme všechny národní podpory museli po roce 2004 nechat tzv. „notifikovat“, tedy nechat si od Bruselu schválit, zatímco podpory v západní Evropě ustanovené před rokem 2004 této povinnosti v řadě případů nepodléhaly. Evropská unie se nyní při schvalování národních podpor snaží maximálně vyhnout přímé podpoře produkce, a tak je možné podporovat např. ozdravení chovů nebo dobré životní podmínky v chovech hospodářských zvířat, kde se ale chovatelům hradí kompenzace za újmu, která jim vzniká vyššími náklady, nikoli dotace k hospodářskému výsledku.

EU navíc zatím nijak výrazně neharmonizuje daňovou politiku. Různé skryté formy podpory formou daňových úlev nebo systémových podpor navazujících odvětví, jako je zpracování či přeprava, které existují v jiných státech Evropské unie, proto není možné jednoduše rozklíčovat. Jisté ale je, že při mzdových a dalších nákladech není možné v Německu nebo Dánsku produkovat o desítky procent levněji než u nás, přesto se sem zboží za tyto ceny vozí. Jak to? Někdo by tomu řekl „dumping“, ten ale i podle vyjádření Evropské komise v rámci EU neexistuje. Lze hovořit o tzv. predátorských cenách, které jsou na jednotném trhu nepřípustné, nicméně reálná pravomoc unijních institucí a vymahatelnost férové hospodářské soutěže mezi členskými státy, které si v první řadě hájí vlastí národní zájmy, je omezená. To všechno navíc za situace, kdy jsou právě unijní instituce finančně závislé na příspěvcích těchto členských států do společného rozpočtu, a krátce po odchodu Velké Británie z EU. Heslo „hlavně nikoho nenaštvat“ je sice možná diplomatické, ale spravedlnost a pořádek moc nepřináší.

Jak byste charakterizoval současnou rostlinnou výrobu nás, především z pohledu potřeby různorodé skladby komodit?

V první řadě je nutné si uvědomit skutečnost, že zemědělci pěstují to, co dokáží prodat, to znamená, že pokud tu v historii byla poptávka po řepce „do biopaliv“, pěstovala se zde řepka. Nově se řepka velmi dobře uplatňuje i v potravinářství a krmivářství. Mimochodem, řepkový olej je v mnoha ohledech kvalitnější než olivový a zdravější a vůči životnímu prostředí přívětivější než palmový. Pro vysvětlení dodám, že na naše chovatele je totiž od mlékáren požadováno dodržování standardu GMO-free, což zootechniky přimělo k orientaci na řepkové šroty, které dnes tvoří podstatnou část výkupní ceny této olejniny od zemědělců ke zpracovateli. Pokud bude zájem o české brambory, cukrovou řepu, ovoce, zeleninu a další komodity, bude jich také na polích více vidět.

Kromě odbytu bude také záležet na výrobních podmínkách. Když nemám porosty například čím ošetřit a vím, že při trochu nepříznivém počasí anebo například souvisejícím tlaku škůdců, nic nesklidím, asi se do toho příště pouštět nebudu. To se bohužel netýká jen luskovin, ale také třeba slunečnice, jetelovin, máku, brambor, ale mnoha a mnoha plodin. V souvislosti se Zeleným údělem a Strategií z Farmy na vidličku a plánované redukci 50 % pesticidů se bude situace ještě zhoršovat. Důležité je, podle nás, řídit se selským rozumem, a i s využitím argumentu zachování pestré krajiny, prostě ponechat zemědělcům možnost porosty rozumně ošetřovat.

Jedním z dalších požadavků Agrární komory ČR je i novela zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. O jaké změny jde?

V první řadě je nutné zastavit zábor kvalitní orné půdy na logistická centra, hypermarkety nebo parkoviště. Je dobře, že se i po naší intervenci o tomto problému začíná mezi poslanci hovořit a řada z nich napříč politickým spektrem si téma vzala za své. Dalším naším návrhem je oznamovací povinnost současnému uživateli zemědělské půdy, pokud se ji vlastník chystá prodat. Představte si následující situaci: vlastník chce dnes prodat půdu prodat někomu, kdo ani není zemědělským subjektem a tu půdu prodá za dejme tomu 60 tisíc za hektar. Nový vlastník potom osloví nás jako zemědělce a nabídne ten samý pozemek „obratem ruky“ za mnohonásobek nákupní ceny, třeba za 240 tisíc. Zemědělec, který celou dobu na půdě hospodaří a stará se o ni s péčí řádného hospodáře přitom o původním úmyslu vlastníka půdu prodat mnohdy ani neví. Takhle by to fungovat nemělo. Proto si myslím, že když vlastník bude chtít prodat půdu, bylo vhodné, aby prvotně oslovil současného zemědělce, oznámil mu, že danou půdu chce prodat a tím by splnil oznamovací povinnost - zemědělec by měl dejme tomu 30 dní na to, aby s tou informací nějak naložil. Třeba, aby zašel do banky a půjčil si peníze a měl možnost se dohodnout na odkupu půdy. Nikdo však původní vlastníka k ničemu nenutí ani nezavazuje. Pokud by však původní vlastník dostal od zemědělce řekněme 150-200 tisíc, nebyl by nakonec původní vlastník spokojenější? Jde tak vlastně o ochranu zemědělce i původního vlastníka.

V českém zemědělství se rovněž hovoří i otázce zajištění dostatku mladých lidí, kteří budou pokračovat v práci svých otců a dědů. Jak to vidíte vy?

Pokud budou v zemědělství peníze, ať už formou podpor z unijních, národních zdrojů, či narovnáním dodavatelsko-odběratelských vztahů, bude tento obor atraktivní pro potenciální pracovníky. To samozřejmě úzce souvisí se systémem zemědělského vzdělávání, ať na úrovni středních škol, nebo škol vysokých. Zemědělství dnes není pro potenciální uchazeče atraktivní, zemědělské školy byly v minulosti vnímány jako poměrně snadná cesta k maturitní zkoušce nebo univerzitnímu diplomu, aniž by absolventi nakonec v zemědělství skončili. Pokud se ovšem nebudeme soustředit na cílenou podporu zemědělského vzdělávání i jeho dlouhodobou koncepci, budeme se stále divit, proč máme problém s generační obměnou a proč máme problém s pracovníky v zemědělství.

V této návaznosti se dostáváme k otázce, jaké je, a jaké bude, postavení českých a moravských zemědělců na našem venkově. Co byste k tomu řekl, vy?

Zemědělství by mělo být podle všech objektivních ukazatelů prestižním oborem. My zemědělci víme, jak na tom české zemědělství je, kde jsou jeho silné i slabé stránky. Veřejnost vnímá zemědělství jen ze sdělovacích prostředků, kde se z pochopitelných důvodů zjednodušuje, ale bohužel někdy trochu mystifikuje, nebo se zemědělci staví do role škůdců a ničitelů a určitá část zemědělců se zase představuje jako jediný správný směr a spása. Veřejnost pak a naši práci vidí zkresleně, což je chyba. To bych rád napravil, neboť si myslím, že tohle by měla být jedna z hlavních úloh mého mandátu.

Navíc si myslím, že komunikace s veřejností nám v minulosti nešla až tak dobře a musí se to napravit. Chtěl bych ukazovat veřejnosti pozitivní příklady naší práce, tedy jak hospodaříme v krajině, protože naši zemědělci vnímají velký tlak veřejnosti a navíc se snaží adaptovat svoje hospodaření i v souvislosti s klimatickými změnami, které v poslední době prožíváme. Pracují i na tom, aby se krajina, ve které hospodaří, zatraktivnila, o čemž třeba veřejnost netuší a pak o zemědělcích kolují různé mýty, které na zemědělskou komunitu vrhají špatné světlo.

Dnes o zemědělství téměř každý rád mluví, bohužel už výrazně méně zemědělství rozumí a ještě výrazně méně v tomto oboru pracuje. Tuzemské zemědělství také trápí názorová a zájmová roztříštěnost, neumíme se domluvit na společných prioritách a společně se za náš sektor postavit a naopak se necháme zatahovat do názorových přestřelek, kde mnohdy o zemědělství i z našich řad ve jménu mediální popularity či politických ambicí zaznívají tendenční interpretace nebo přímo nepravdy.

Navzdory nesprávnému, ale bohužel u některých novinářů zažitému názoru, Agrární komora ČR zastupuje zemědělce všech velikostí, forem podnikání i výrobního zaměření. Členy Okresních agrárních komor jsou zemědělci hospodařící na horách, v nížinách, konvenčně nebo bio, obhospodařující několik desítek, stovek, ale i tisíce hektarů, přesto spolu dokáží usednout k jednomu stolu a bavit se o konkrétních, ale i systémových problémech, které sektor trápí a které je nutné řešit. Pokud bych měl vybrat namátkou několik priorit, která musí být podle mého názoru přijatelná pro všechny skutečně aktivní zemědělce, jenž svoje podnikání berou vážně, a které by pomohlo tuzemskému zemědělství a zemědělcům zlepšit situaci, pak by to mělo být snížení byrokratické zátěže a zvýšení konkurenceschopnost sektoru ve srovnání se zeměmi, které do České republiky agrární produkci dovážejí. Proč bychom měli, i doslova, vyklízet pole a kde jinde bychom měli být úspěšní, než u sebe doma?