Čas od času stojí za to nedívat se jen, jak rychle rostou mzdy v tuzemských firmách, ale i na to, jak si mzdy v české ekonomice stojí ve srovnání s ostatními zeměmi EU. K dispozici jsou docela zajímavé a reprezentativní statistiky Eurostatu, které pro ČR nevyznívají v čase zrovna nejlépe.

Nemusíme se dívat na průměry za celou ekonomiku, které jsou výrazně ovlivněny nejen strukturou ekonomiky jako takové, ale i platovou politikou veřejného sektoru. Rozhodně se přesnějšího srovnání dobereme, podíváme-li se přímo na mzdové náklady v tuzemském nejsilnějším odvětví, které je mimochodem hlavním motorem ekonomického růstu v posledních třech letech.

Podle posledních dat Eurostatu dosahuje úroveň hodinových mzdových (a dalších přidružených) nákladů deseti eur, což je skoro stejně jako v letech 2012-2014.  Ve srovnání s německým zaměstnancem v průmyslu tak česká pracovní síla stojí zhruba 26 %. Srovnáme-li si úroveň mzdových nákladů v rámci zemí, které jsou ochotny (či schopny) taková data spočítat, dojdeme k závěru, že český zaměstnanec je osmý nejlevnější. A co víc i růst mzdových nákladů s ním spojených byl za posledních osm let v rámci EU osmý nejpomalejší.

Dá se proto říct, že minimálně z pohledu mzdových nákladů (a jejich aproximace – mezd) ČR v posledních letech vlastně vůbec nekonverguje k úrovni vyspělejších zemí Unie, jejichž mzdové náklady rostly viditelně rychleji i v těch zemích, kde se ekonomiky stále už řadu let nemohou hnout z místa, jako je Francie nebo Itálie.

Abychom však byly zcela upřímní, tento výsledek nejde jen na vrub pomalému růstu mezd v ČR, ale i kurzu koruny, která se od „devalvace“ v roce 2013 pohybuje stále nad hranicí 27 korun za euro. Slabá koruna tak fakticky zhoršuje pozici ČR ve srovnání se zeměmi EU, nicméně dává na druhou stranu příležitost firmám ke zlepšení jejich finančních výsledků. A s velkou pravděpodobností konečně i ke zvýšení mezd.

Úspěch velké části tuzemského průmyslu na zahraničních trzích totiž přináší i zvýšený zájem o zaměstnance. Lidé kvalifikovaní především v technických oborech se stali nedostatkovým „zbožím“ a začíná to být vidět i na jejich mzdách. Alespoň to už je vidět na mzdách řemeslníků, opravářů, obsluhy strojů a zařízení a dokonce i pomocných sil, jejichž mediánové mzdy rostou o pět a více procent. Je to nepochybně dobrá zpráva, protože ekonomický růst se tak s odstupem času a konečně začíná promítat přímo do životní úrovně zaměstnanců. Zároveň ovšem nejde o tak dramatický vzestup, který by ohrožoval tuzemské firmy, které si s ohledem na dříve zmíněný žebříček nákladů rozhodně také nevedou špatně.