Evropská komise přijala svou strategii pro Unii úspor a investic (SIU), kterou považuje za klíčovou iniciativu jak zajistit, aby finanční systém EU nasměroval úspory do produktivních investic.

Představy Evropské komise o Unii úspor a investic

Nejprve o představách úředníků EU, jak nabídnout občanům EU širší přístup na kapitálové trhy a lepší možnosti financování pro firmy. Domnívají se, že právě takový postup může podpořit růst bohatství občanů a zároveň posílit hospodářský růst a konkurenceschopnost EU.

Podle představ předsedkyně Evropské komise lze tímto návrhem „dosáhnout dvojnásobného vítězství. Domácnosti budou mít více bezpečnějších příležitostí investovat na kapitálových trzích a zvýšit své bohatství. Podniky budou mít zároveň snazší přístup ke kapitálu, aby mohly inovovat, rozvíjet výrobu a vytvářet dobrá pracovní místa v Evropě.“

Komise se domnívá, že SIU bude přínosem pro investice do strategických cílů EU. Jak známo, řešení současných výzev jako je změna klimatu, nebo nová geopolitická dynamika vyžaduje značné investice, které Draghiho zpráva odhaduje na dalších 750–800 miliard EUR ročně do roku 2030. Kromě toho jsou zde i další požadavky na zvýšení obranyschopnosti.

Podle názoru Komise se velká část těchto dodatečných investičních potřeb bude týkat malých a středních podniků (MSP) a inovativních společností, které se nemohou spoléhat pouze na bankovní financování. Právě rozvojem kapitálových trhů – spolu s integrovaným bankovním systémem – může SIU efektivně propojit potřeby úspor a investic.

EU má dostatek kvalifikované pracovní síly, má inovativní společnosti a velký fond úspor domácností ve výši přibližně 10 bilionů EUR ve formě bankovních vkladů. Bankovní vklady jsou bezpečné a snadno dostupné, ale obvykle vydělávají méně peněz než investice na kapitálových trzích.

Právě proto může SIU podpořit blahobyt občanů EU tím, že jim nabídne příležitost k dosažení lepších výnosů tím, že jejich úspory budou fungovat na kapitálových trzích.

Bude-li více investic do kapitálových trhů tak se tím zároveň podpoří reálná ekonomika a to umožní firmám v celé Evropě rozvíjet se a prosperovat. Tyto investice mohou vytvořit lepší pracovní místa s konkurenceschopnějšími platy pro evropské zaměstnance a iniciovat investice a dynamizovat růst ve všech hospodářských odvětvích – zejména v oblastech, které EU označila za strategicky důležité, jako jsou technologické inovace, dekarbonizace a bezpečnost.

Systém SIU je založen na sdílené odpovědností institucí EU, členských států a všech klíčových zúčastněných stran a vyžaduje společné úsilí a úzkou spolupráci ve čtyřech oblastech:

1. Občané a úspory: Drobní střadatelé již v současnosti mají ústřední roli ve financování ekonomiky EU prostřednictvím bankovních vkladů. Měli by mít příležitost, pokud si to přejí, držet větší část svých úspor v nástrojích kapitálového trhu s vyššími výnosy, mimo jiné s ohledem na odchod do důchodu.
2. Ke stimulaci investic, a to zejména investic v kritických odvětvích, rozvine Komise iniciativy zaměřené na zlepšení dostupnosti kapitálu a přístupu pro všechny podniky, včetně malých a středních podniků.
3. Zvýšení efektivnosti opatření bude vyžadovat značné úsilí k odstranění jakýchkoli regulačních nebo dozorčích překážek přeshraničních operací tržní infrastruktury, správy aktiv a distribuce finančních prostředků. Podnikům to umožní efektivně se rozšiřovat po celé EU.
4. Komise navrhne opatření, která zajistí, aby se všem účastníkům finančního trhu dostalo podobného zacházení, bez ohledu na jejich umístění v EU. To bude vyžadovat posílení používání konvergenčních nástrojů a přerozdělení pravomocí v oblasti dohledu mezi vnitrostátní úrovní a úrovní EU.

A konečně, SIU se rovněž zaměřuje na posílení integrace a konkurenceschopnosti bankovního sektoru EU, mimo jiné prostřednictvím prohlubování bankovní unie. Komise rovněž posoudí celkovou situaci bankovního systému na jednotném trhu, včetně jeho konkurenceschopnosti.

Další kroky

Opatření navrhovaná v této strategii budou v nadcházejícím období dále rozvíjena v pokračujícím dialogu se zúčastněnými stranami. Balíčky opatření budou mít jasnou vazbu na posílení konkurenceschopnosti ekonomiky EU, přičemž pro rok 2025 budou upřednostněna opatření s největším dopadem.

Implementace SIU bude spočívat na legislativních i nelegislativních opatřeních a na opatřeních, která vypracují samotné členské státy. Budoucí úspěch bude vyžadovat společné úsilí všech zúčastněných stran, včetně členských států, Evropského parlamentu, soukromého sektoru a občanské společnosti. Ve 2. čtvrtletí 2027 Komise zveřejní střednědobý přezkum celkového pokroku při dosahování Unie úspor a investic.

                                               *                      *                      *

Až potud to byl výklad úředníků Evropské komise. Pro občany EU to zní jako pohádka – pro dospělé. Prostě najednou se objevilo něco, co bylo dosud naším zrakům skryto. Na bankovních účtech „spí“ 10 000 mld eur. Jako Šípková Růženka pak čekají na toho prince, který přijde a probudí je a ony nám budou vydělávat daleko více peněz, než dosud získáváme na úrocích z „obyčejných“ úspor a to umožní vstoupit do doby prosperity a nekonečného blahobytu.

Tak nějak by bylo také možné tento návrh hodnotit. Prostě stačí jen málo – vzít tato depozita a jinak je rozmístit, dát je do progresivních projektů a bude všem občanům, kteří mají peníze na těchto kontech, lépe a to napořád. Tento návrh se totiž obrací i k důchodcům – a dokonce hlavně k nim - když je vyzývá, aby neváhali a také věnovali své peníze do těchto investic.

Proto se podívejme, jak zajímavý návrh je tato Unie investic a úspor. Možná úplně na začátku bychom se měli ptát, proč se až nyní objevil takový návrh? Proč s ním nikdo nepřišel již před lety? Vždyť v bankách ty peníze „leží“ po celou dobu existence bankovního byznysu. A je jich tam stále více – samozřejmě vlivem inflace i rostoucí ekonomiky.

Nesporně i dříve tu byly i jiné příležitosti i jiné nápady, co dělat s úsporami. V současnosti to je jedna z posledních nadějí, jak zlepšit celkově upadající postavení EU v mezinárodní ekonomice. A to bude pravděpodobně hlavní motiv tohoto nápadu.

Kromě toho je tu však ještě něco jiného. EU v současnosti řeší příliš mnoho úkolů najednou a to se ukazuje, že je nad její síly. Jsou zde požadavky Green dealu ve stovkách miliard. Je zde program NextGenerationEU v rozsahu 650 mld eur, z toho na 300 mld eur si EU vzala úvěr – za tržních podmínek a ten se začne již od roku 2028 splácet (25 – 30 mld eur ročně). Je tu aktuálně požadavek na zvýšení výdajů na zbrojení a rozvoj unijní výroby zbraňových systémů pro potřeby EU.  Prostě EU se svým rozpočtem kolem 190 mld eur na tato opatření nemůže stačit. Proto je tu zřejmě snaha aktivizovat úspory obyvatelstva a zapojit je do těchto záměrů. K přípravě rozpočtu Unie se ještě někdy vrátíme.

Reálnost návrhu Unie úspor a investic

Návrh Unie úspor a investic vychází z toho, že se dá v krátkodobém horizontu podstatně změnit struktura vkladů obyvatelstva v bankovním systému EU – od vkladových účtů obyvatelstvo přesune své úspory do nákupů akcií, dluhopisů apod. Reálnost resp. limity takového postupu si lze velmi orientačně ilustrovat na příkladu jedné z velkých českých bank. Tam si lze ukázat, jaký podíl mají právě takové „spící“ úspory v pasivech banky resp. jaké jsou základní relace úspor a úvěrů - tedy aktiv a pasiv - v celkové bilanci banky. Lze předpokládat, že podobně je tomu i v jiných bankách.

Z celkových pasiv „naší“ banky – tedy jejích závazků vůči střadatelům - tvoří vklady klientů bezmála 85 % celkových pasiv. K tomu ještě jednu poznámku – v celé bankovní soustavě v ČR tvoří jednodenní vklady tři čtvrtiny všech vkladů, což má svůj význam v tom, jak s těmito vklady nakládat resp. jak je použít na krytí aktivních operací banky.

Proti pasivum jsou aktiva, tedy přeměna vkladů klientů na úvěry případně jiné aktivní operace, které bance přinášejí příjmy. Úvěry poskytnuté klientům představují více než 70 % aktiv a k tomu lze připočítat také bankovní investice – tedy použití vkladů klientů - do nákupu cenných papírů (např. státní dluhopisy, které poskytují solidní úroky apod.) zhruba v rozsahu 20 %. Tyto aktivní operace tedy vyčerpávají v podstatě celá pasiva banky.

Prostě je to tak, že banka je tu od toho, aby získané úspory předvedla do úvěrů či jiných investic s vyšším úrokem než jsou úroky, které platí za vklady. V tom je smysl existence banky – distribuovat peníze dočasně volné tam a tomu, kde jsou potřeba k nějaké investici apod. V bance žádné úspory nikde neleží „na hromadě“, jak si asi představují autoři tohoto návrhu.

Návrh SIU předpokládá, že část pasiv – tedy vkladů klientů v bankách – přejde do jiné instituce, nebo do jiného režimu – o tom dále. Pokud tedy by část pasiv tj. úspor obyvatelstva, které podle názoru Evropské komise v bankách nejsou dostatečně využity – odešla z bank do jiných institucí, pak by nutně – z pohledu konkrétní banky - musel být analogicky také snížen rozsah aktiv tj. poskytovaných úvěrů. V určitém případě by se také mohla bilanční suma takové banky snížit.

Zda by nutnost omezit resp. změnit strukturu aktivních operací zasáhla také hypotéční úvěry, které tvoří většinu zadluženosti obyvatelstva vůči bankám, nebo by byly zasaženy úvěry poskytnuté firmám, není jasné. V každém případě navrhovaný přesun úspor do jiné formy - v podstatě do obligací nebo akcií - znamená, že uvnitř bankovního sektoru by mělo dojít ke změně struktury aktiv a následně i ke změně bilancí jednotlivých bank.

Snad by bylo možné si to představit i tak, že ony „spící“ úspory se přemění např. na investice do akciového kapitálu a tedy peníze získané za prodej akcií se přesunou do jiných firem a do jiných bank, které obsluhují takové firmy. Peníze by fakticky v bankovním sektoru zůstaly – byly by jen jinde a na jiných účtech a byly by použity jinak, než před zavedením tohoto systému.

Touto formou by mělo dojít ke změně relace mezi aktivy banky – zmenšit by se mohl podíl klasického úvěru a zvýšil by se podíl investic do akcií či obligací.

V předloženém návrhu ovšem není jasné, kdo by spravoval tyto jiné zdroje. Zda by to stále ještě byly banky, které by tyto zdroje měly na svých účtech, ale umisťovaly by je s pověřením SIU, nebo by to byla nějaká jiná instituce podobná bance.

Navíc je zde ještě jeden problém – nevyslovený. Již v současnosti nabízejí banky širokou škálu nejrůznějších investičních fondů, do kterých střadatelé mohou investovat své úspory. Tyto fondy zpravidla spravuje banka a je tam také uveden předpokládaný úrokový výnos atd. Je tam však také varování, že výnos takového fondu není zaručen. Bude to platit i v případě investic v SIU?

V současnosti klienti bank mají takových příležitostí k investování do nejrůznějších investičních fondů bezpočet. Pak ovšem není jasné, proč by lidé měli opustit dosavadní systém investičních fondů a přejít k jiným fondům. Důvod by mohl být jen jediný – vyšší výnos pro účastníky takového fondu. Jak by takový vyšší výnos vznikl, je otázkou.

K nápadu převést část soukromých úspor do akciového kapitálu a použít jejich výnos jako zdroj příjmů důchodců je nutno upozornit, že takový zdroj nemusí být trvalý a jistý. Kolísání akciového trhu je dostatečně známé a při nesprávném investování mohou také své peníze ztratit nebo utrpět částečnou ztrátu. Stačí připomenout, jaké ztráty v současnosti zaznamenávají světové akciové trhy v souvislosti s vývojem v USA. Překonat takový vývoj přirozeně je možné – ale jen za cenu, že „někdo“ bude garantovat výnos takového fondu. Kdo by to asi tak mohl být?

Zjevně proto návrh Komise na SIU musí nabízet „něco“ jiného, co dosud na trhu není. Musí to být něco, co by zásadně změnilo dosavadní chování klientů odejít od úspor a přeměnilo je na „investory.“

Zlepšit dostupnost kapitálu

Právě toto řeší návrh Komise v bodě 2, když předpokládá, že bude rozvinuta iniciativa ke zlepšení dostupnosti kapitálu. Očekává se tedy, že někdo – a není jasné, kdo se toho ujme - zajistí širší informovanost držitelů vkladů o nejrůznějších možnostech investic dosavadních úspor např. do nákupu akcií firem, nebo jejich obligací.

Dostat větší informace je to nejjednodušší. Zároveň se uvádí, že by hlavním příjemcem takových peněz – tedy patrně emitentem akcií - měly být i malé a střední firmy. Jak by to reálně fungovalo, již není řečeno.

Je-li smyslem těchto operací dosažení vyššího výnosu než dosud, pak tedy to musí být efektivnější, výnosnější projekty oproti současnosti. Měly by to být projekty s vysokou návratností a zhodnocením vložených finančních zdrojů. Přitom se asi předpokládá, že takové projekty by nebyly zajímavé pro bankovní úvěry. Proč by takové projekty neměly banky zajímat? Možná jsou rizikovější, ale s větším efektem,

Současná praxe je taková, že v případě emisí akcií nebo vydání obligací se zpracovávají investiční memoranda, která popisují projekt, na který se chtějí získat peníze, zvažují se jeho rizika atd.

Nebývá zvykem, že by se k emisím akcií uchylovaly malé firmy. Nesporně i proto, že malé firmy jsou zpravidla organizovány jako společnosti s ručením omezeným - tedy žádné akcie. Může jít přirozeně i o nákup podílu v takové firmě, ale tam se očekává podíl na jejím řízení atd. Prostě v malé i střední firmě je obvyklé, že tam nejsou pasivní investoři, jak návrh SIU v podstatě předpokládá. Naopak investoři zde chtějí mít kontrolu nad svojí investicí apod, Pasivní investor pro malou firmu je něco velmi málo reálného.

V našich podmínkách je malá firma do 25 zaměstnanců, střední firma do 250 zaměstnanců. tedy malá firma má roční obrat nejméně 100 - 200 mil korun, střední firma už více než  1 – 2 a více mld korun.

Jsou tam i další otázky. Jaká asi tak může být potřeba jejich dodatečného kapitálu? Jaká asi tak je rizikovost takového návrhu na emise dalších akcií resp. získání dalších zdrojů? Určitě vysoká a jakým způsobem pak tato firma za získané peníze ručí? Svým kapitálem či majetkem, když má jistě nějaké další úvěry a tedy nemá příliš mnoho vlastního majetku nezatíženého dluhem. Proč nemůže taková firma získat další úvěry a musí se uchylovat k vypsání např. obligací atd.? Prostě takových otázek lze uvést mnoho …

Znamená návrh SIU, že bude pod jejím vedením vytvořena nějaká instituce, které bude vyhodnocovat žádosti o poskytnutí dodatečného kapitálu, o schválení emise akcií, nebo vypsání obligací? Nebo to budou z pověření SIU dělat nějaké banky? Potom jaký by to potom byl rozdíl oproti dosavadní praxi? Jedině v tom, že SIU bude nést případná rizika?

Kdyby totiž tuto činnost měly provozovat banky, pak by samozřejmě uplatňovaly své dosavadní postupy a takové projekty by posuzovaly s náležitou ostražitostí. Potom by to ovšem nebylo nic jiného než dosavadní praxe a jaký by to pak byl jiný efekt? Navíc by to banky nedělaly zadarmo - určitě za nějaké procento z posuzované částky apod.

Z charakteru tohoto textu lze usuzovat, že Komise bude pokračovat v dosavadní praxi, kterou už má zažitou – v poskytování grantů resp. dotací, kterými bude garantovat právě rizikové projekty a bude přebírat riziko investorů před tím, že by mohli v neúspěšných projektech ztratit své peníze. Pokud by to současně mělo být i vyšší zhodnocení než je tomu dosud, pak by sama komise neměla požadovat za svoji činnost nějaké poplatky, které dnes účtuje banka.

Odstranit administrativní bariery

Zcela zásadní pozornost vyžaduje především bod 3, kde se hovoří o tom, že je nutno „značné úsilí k odstranění jakýchkoli regulačních nebo dozorčích překážek přeshraničních operací tržní infrastruktury, správy aktiv a distribuce finančních prostředků“ a začít pracovat v celé EU.

Tento bod organicky navazuje na bod 2, neboť má-li se rozšířit okruh příjemců těchto peněz, pak nutně musí být omezena dosavadní regulační činnost. Opět zde platí, že pokud je daný projekt dnes „neprůchodný“ přes klasický bankovní systém posuzování rizik, pak je nutno tento systém obejít, nebo změkčit anebo zcela zrušit. Komise hovoří o odstranění jakýchkoli regulačních překážek, což je bezpochyby zcela revoluční představa.

Pokud je to tak, že součástí SIU bude odstranění všech nebo alespoň většiny obezřetnostních pravidel, podle nichž se posuzují investiční projekty, pak by to mohla být cesta k velkému problému. I kdyby šlo jen o odstranění „překážek“ přeshraničních operací, i tak by to mohlo být spojeno s nárůstem rizik nejrůznějšího druhu.

Nebo je to míněno tak, že posuzování investičních projektů se přesune na nějakou instituci podobně jako je tomu v současnosti s žádostmi o dotace v EU na nějakou instituci na národní úrovni, která bude rozhodovat.

Tento bod je naprosto klíčový. Pokud budou tyto úspory investovány bez jakékoli regulace, do jakýchkoli projektů či investovány přímo do firem, pak kdo zaručí, že takové investice zvýší konkurenceschopnost, efektivnost atd., jak si představuje projekt SIU? Podle názoru předsedkyně Evropské komise však právě tak vznikne „pro domácnosti více bezpečnějších příležitostí investovat na kapitálových trzích“.  

Zrušit regulaci kapitálových trhů, stejně jako uvolnit omezení či obezřetnost při poskytování úvěrů, správě aktiv, což návrh SIU požaduje, je cestou k rozvratu finančního sektoru.

Odbourání všech omezení souvisí – podle všeho – s nástupem EU k militarizaci ekonomiky. Dosud přece některé banky odmítaly financovat jakoukoli formu zbrojní výroby – od výroby nábojů až po hotové zbraňové systémy.

Dnes je situace opačná. Do takové výroby se chce vkládat co nejvíce peněz. Tak proč potom se přímo nezabývat tím, že využijeme úspor obyvatelstva k financování vojenské výroby nebo nákupům zbraní? Dokonce tam můžeme slíbit i vysoké zhodnocení vloženého kapitálu. Víme přece, že při takové výrobě se nehledí moc ani na ceny, ani na náklady výrobků. Vždyť stát to v současné atmosféře strachu všechno rád zaplatí. Zisky zbrojařů jsou přece v těchto letech mimořádně vysoké. Tak proč něco málo neslíbit i těm, kteří své úspory vloží do takové výroby?

Bod čtyři vypadá jako formalita, když vyžaduje rovné zacházení na trhu. Klíčový v tomto bodě je opět požadavek „přerozdělení pravomocí v oblasti dohledu mezi vnitrostátní úrovní a úrovní EU“. Tento požadavek si lze vykládat různě, Pravděpodobně se však má na mysli vyšší koncentrace pravomocí na úrovni EK a tedy podřízení národních požadavků celounijní administrativě.

Není to nic nového. Proces centralizace rozhodování, jeho přesunu z národní úrovně na aparát Evropské komise již probíhá delší dobu a toto bude nesporně jen další krok v soustřeďování pravomocí do Bruselu, k vytváření celounijní vlády a omezování možností rozhodování na národní úrovni.

Jak hodnotit návrh?

Návrh na vytvoření Unie úspor a investic tak, jak je dosud – pravda mlhavě - načrtnut, vyvolává řadu otázek, z nichž některé byly jen naznačeny. Je pokusem najít nějaký zázračný nástroj, jak oživit ekonomiku zemí EU, kterou jsme předtím nejrůznějšími Green dealy utlumili. Dnes za takový nástroj patrně Komise pokládá rostoucí militarizaci ekonomiky. Počkejme, až bude za dva roky - v roce 2027 – hodnocen pokrok v realizaci SIU, zda se tato úvaha potvrdí či nikoli.

Není to poprvé, kdy Evropská komise přichází s ambiciózními projekty. Vzpomeňme jen známou Lisabonskou strategii, podle níž měla být EU již v roce 2010 nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa atd. To naprosto selhalo.

Bude SIU podobná strategie jako je před pár lety vyhlášený Green deal? Ten dnes naráží na stále větší problémy a nakonec nebude jiné možnosti než ho v tichosti opustit. Nakonec USA už do něho přece odstoupily. EU bude ještě nějakou dobu váhat, ale nakonec jí nezbude nic jiného než se Green dealu také vzdát.

Proto očekávám, že i tato Strategie úspor a investic bude odsouzena k podobnému konci.

Těžko radit, co dělat jinak. Snad více spoléhat na národní státy a méně na jeden centrální mozek v Bruselu, který nemůže dohlédnout – zatím – na všechno, co se v EU děje. A také se takový jeden mozek může mýlit. Nakonec již se přece opakovaně mýlil – v Lisabonské strategii a v dalších nápadech.

Můžeme doufat, že napotřetí či dokonce ještě po více pokusech se přece jen může něco podařit? Ale obávám se, že si na nějaký úspěšný pokus ještě budeme muset počkat. Jestli vůbec se něco může v tomto spolku podařit…