Další rekordní schodek vykázal státní rozpočet, když deficit dosáhl v polovině roku 265,1 miliardy korun. Navíc ministerstvo financí ve svých plánech počítá s dalšími schodky i v následujících letech. Národní rozpočtová rada (NRR) už varovala, že kvůli vývoji veřejných financí narazí Česká republika na dluhovou brzdu už v roce 2024. Podle ekonoma NRR Jana Pavla, jak řekl v rozhovoru pro Českou televizi, by k tomu ale dojít nemuselo. Stačilo by, aby vláda každoročně ušetřila o zhruba dvacet miliard korun více. V praxi by to pro ni znamenalo zvýšení příjmů, tedy daní, nebo redukci výdajů v rozsahu přibližně 1800 korun na každého obyvatele České republiky.

Podle ekonoma Jana Pavla hospodaření státního rozpočtu je i nadále negativně ovlivňováno ekonomickými dopady restriktivních opatření i dodatečnými výdaji souvisejícími s jednorázovými stabilizačními programy, jako jsou například program Antivirus či kompenzační bonusy v rámci pandemie covidu. Přitom dále poznamenal, že nicméně za měsíc červen lze už pozorovat zpomalování nárůstu deficitu, kdy jeho meziměsíční změna dosáhla pouze deset miliard korun.

Pokud jde o dodržení plánovaného deficitu pro letošní rok, podle Jana Pavla, tento trend lze očekávat i v dalších měsících, kdy by mělo dojít v souvislosti s uvolněním restrikcí k nárůstu ekonomické aktivity a příjmů z daní zatěžujících spotřebu. Také zmíněné podpůrné programy budou postupně ukončovány, což omezí tlak na výdajovou stranu. V této fázi se tak domnívá, že zatím není nutné předpokládat, že by se nepodařilo dodržet schválený deficit.

Na otázku redakce ČT, že ministryně financí Alena Schillerová neustále opakuje, že z krize se musíme proinvestoval, ekonom Jan Pavel reagoval, že nerovnováha veřejných financí, která je v současné době poměrně značná, je dominantně strukturálního charakteru. Podle něho zde ekonomický růst nepomůže. Ten sice přinese mírné snížení deficitů, ale stále tam zůstane systematická nerovnováha mezi příjmy a výdaji. Načež konstatoval, že se neobejdeme bez opatření, která nebudou populární, tedy ať už redukce na výdajové straně, nebo zvyšování daňových příjmů. Přičemž dodal, že nerovnováha se začala vytvářet již po roce 2017, kdy, přestože poměrně významně rostly daňové příjmy a kdy daňová kvóta rostla autonomně, protože se zvyšoval podíl mezd a platů na HDP, některé typy výdajů rostly ještě rychleji. Zejména se jednalo o platy zaměstnanců placených z veřejného sektoru a potom částečně i sociální dávky a investice.

A následně, když přišel covid, se nerovnováha ještě prohloubila, neboť byla přijata opatření, která s koronavirem přímo nesouvisela. Podle něho to bylo například zrušení daně z nabytí nemovitých věcí anebo nebo zrušení zdaňování superhrubé mzdy. Uvedl, že razantní snížení daní vytvořilo obrovskou mezeru mezi stávající úrovní výdajů, které nejsou závislé na cyklu, a daňovými příjmy. A to je, podle něho, hlavní problém, který nyní u nás existuje.

Poté přešla řeč v rozhovoru k otázce, jak investice ovlivnily rovnováhu. Jan Pavel konstatoval, že investice rostly rychleji než příjmy. Přičemž ale dodal, že jejich úroveň v letech 2016 a 2017 byla poměrně nízká, takže se jednalo o návrat na obvyklou úroveň. Podle něho i tyto výdaje přispěly k nerovnováze. Narozdíl od těch ostatních mohou však investice v budoucnosti, pokud jsou správně alokovány, podpořit ekonomický růst. Takže tam to dluhové financování, minimálně u části z nich, není až takový problém.

Načež rozhovor se dále stočil k otázce rozpočtových schodků, které jsou plánovány pro příští roky, to je 390, 370 a 343 miliard korun, s tím, že se nezdá, že by zrušení superhrubé mzdy nějak zneklidnělo český finanční trh, a to na rozdíl od krize, která u nás vypukla v roce 2008.

K tomu Jan Pavel uvedl, že Česká republika zažila poměrně výrazný nárůst dluhové zátěže v období krize let 2009, 2010 a dále. Nicméně potom následovala poměrně významná fiskální restrikce a tehdy se veřejné finance začaly vracet na udržitelnější úroveň. Tato fiskální restrikce byla potom kritizována, že zotavení po krizi bylo kvůli ní v České republice relativně pomalé, a dokonce tam byl ještě jeden menší propad.

Poté Jan Pavel porovnal obě krize mezi sebou a podle něho je hlavní rozdíle v situaci na finančních trzích. Při krizi v roce 2009 si Česká republika půjčovala za nějakých 5,2 procenta, zatímco loni asi za 0,86 procenta, což je obrovský rozdíl. Veřejné finance byly tenkrát pod velkým tlakem finančních trhů a dnes, díky politikám centrálních bank, nejsou. Takže z toho důvodu se může zdát, že ta obrovská fiskální expanze, která je zde nalinkována, zatím nevytváří nějaké obavy na finančních trzích. Nicméně dynamika zadlužování je bohužel tak velká, že náraz na dluhovou brzdu je reálný.

Podle Jana Pavla, druhou věcí je, že i kdybychom si dluhovou brzdu odmysleli, tak konsolidační trajektorie, to znamená, kdy se dostaneme na rozumnou úroveň deficitu ve výši někde kolem jednoho procenta HDP, se protáhla někde na začátek třicátých let.

Na další otázku redakce ČT, zda nehrozí zhoršení hodnocení České republiky v očích investorů, Jan Pavel odvětil, že situace je odlišná od minulé krize, neboť měnová politika v EU je velmi uvolněná a také fiskální politika v ostatních státech je expanzivní. Vždy je ale nutné brát v potaz, že Česká republika je ve srovnání se starými členskými zeměmi EU relativně mladým dlužníkem, takže investoři mohou být citlivější i na nižší úrovně zadlužení. Za rizikové by považoval situaci, kdy tempo konsolidace veřejných financí v dalších letech by bylo, a to ve srovnání s ostatními členskými státy, významně pomalejší. Podle něho zvrátit náraz do dluhové zdi lze. Jen by bylo třeba zhruba 1800 korun na každého obyvatele.

V další části rozhovoru Jan Pavel dále uvedl, že letošní rok je skutečně extrémní v rozsahu fiskální expanze, která je uskutečněna nejen prostřednictvím snížení daní, ale třeba i nárůstem důchodů a dalšími výdaji. „Často se říká, že se to dělá teď obráceně proti situaci 2009 a že to je samozřejmě lepší. Ano, rozhodně by nebylo dobré letos dělat fiskální restrikci, na to je ještě příliš brzo. Ale na druhou stranu takový rozsah expanze je z mého pohledu neadekvátní a zbytečný. Nadměrně si zužujeme manévrovací prostor,“ prohlásil.

Načež redakce se ho dále zeptala, jak to vidí se zrušením superhrubé mzdy na dobu dvou let, jak se původně proklamovalo. Jan Pavel k tomu řekl, že z jeho pohledu je to fikce. To o těch dvou letech je jen jedna věta v důvodové zprávě, která nemá žádnou právní validitu. Načež dodal, že se stačí podívat do některých vládních dokumentů, třeba do konvergenčního programu, tam se již diskutuje o tom, že by se zvyšování daní dělalo nějak jinak, například přes spotřební daně. Takže již ani ve vládních dokumentech se o tom nemluví.

Na otázku redakce, jestli se dá ještě odvrátit náraz, to je dosažení dluhové brzdy, Jan Pavel odpověděl, že ano, ale je zapotřebí konsolidaci na následující roky udělat o trošku větší. Podle něho vláda v současné době předpokládá meziroční tempo konsolidace v rozsahu 0,5 procenta HDP. Aby bylo zabráněno dosažení hranice dluhové brzdy, muselo by se každoroční konsolidační úsilí zvýšit na 0,8 procenta HDP. V příštím roce tak vláda předpokládá zlepšení strukturálního salda o 31 miliard korun, bylo by však potřebné ještě zhruba dvacet miliard korun přidat. To by znamenalo zvýšení příjmů, tedy daní, nebo redukci výdajů v rozsahu přibližně 1800 korun na jednoho obyvatele České republiky.

Poté Jan Pavel k této problematice uvedl, že záleží na tom, jaká politická reprezentace je ve vládě a co chce udělat. Uvedl, že jinak by se k tomuto problému, podle něho, měla postavit pravicová a jinak levicová. „Někdo může říci, že bude zmíněný problém řešit dominantně škrty. Například že nebude tolik valorizovat důchody, sníží nějaké sociální transfery, omezí platy zaměstnanců a podobně. A jinak se k tomu postaví zřejmě levicová reprezentace, podle které je problém pouze na straně příjmů, a tak zvýší daně,“ prohlásil.

Načež dodal, že každá vláda, podle toho, kdo bude ve vládě zastoupen, k tomu přistoupí jinak. Přičemž konstatoval, že se nedá jednoduše říci, že jedno je lepší než druhé. Vláda je odrazem názoru většinové společnosti. Ale pravděpodobně, ať tam bude kdokoliv, tak se to nevyřeší jinak než kombinací obou zmíněných cest.

Na otázku redakce, jaké kroky by tedy měla udělat jakákoliv vláda, Jan Pavel konstatoval, že si myslí, že je nutné provést audit agend. To znamená projít, co stát dělá, a říci, jestli to má nebo nemá dělat. A to, co nemá dělat, tak tuto agendu zrušit a zaměstnance propustit. Podle něho se to týká ministerstev nebo dotačních titulů. Je nutné si položit otázku, jestli například skutečně všechny dotační tituly potřebujeme.

Jan Pavel se dále domnívá, že při aktuálním stavu veřejných financí nemůžeme myslet na žádný nadstandard. Konstatoval, že to znamená, že všechny věci jako třeba valorizace, růst mezd zaměstnanců vládního sektoru, by měly jít pouze v základním schématu, v minimálním rozsahu. Pokud tedy nejsou kompenzovány nějakým větším propouštěním nebo něčím takovým. Ale zase to propouštění by mělo přijít až ve chvíli, kdy se zjistí, že zaměstnance příslušná instituce nepotřebuje, protože tuto agendu již dělat nebude. Přitom, podle něho, je určitě dobré se u veřejných investic snažit maximálně využít evropských prostředků, které jsou k dispozici, a tím pádem si šetřit národní zdroje.

Poté se rozhovor věnoval problematice daní. Podle Jana Pavla je Česká republika specifická v daňovém mixu, především v tom, že je absolutně atypická v extrémně nízké dani z příjmů fyzických osob, kterou ale kompenzuje vysokým pojistným. Pojistné jako takové je ve své podstatě rovná daň. Nejsou tam žádné odpočty či slevy, takže to omezuje možnost používat přímé zdanění k redistribuci a k stimulaci ekonomických subjektů žádoucím směrem. Například aby si lidé šetřili na důchod nebo aby dávali dary na veřejně prospěšné účely. Z jeho pohledu, by se Česká republika měla ve zdanění příjmů vrátit do standardní podoby. To znamená zvýšit daň z příjmu fyzických osob. A pokud by byl prostor, tak naopak redukovat pojistné. Podle něho by se daň z příjmu fyzických osob měla zvýšit z 15 na 20,7 procenta.

Podle ekonoma Jana Pavla je Česká republika ještě specifická tím, že jsou u nás absolutně marginální majetkové daně, takže i zde je další možná cesta, jak příjmy veřejných rozpočtů zvýšit. Další prostor je i v daních, které vypadají, že nikomu neškodí, například u daně z hazardu nebo z alkoholu. Ale tam je nutné vždy brát v potaz, že se v tomto případě vyberou spíše jednotky miliard korun, přičemž stát potřebuje k sanaci rozpočtu stovky miliard korun.

Pokud jde o daň z přidané hodnoty (DPH), Jan Pavel prohlásil, že DPH je v současné podobě z jeho pohledu standardní. U ní nebo u spotřebních daní je vždy nevýhoda v tom, že když se zvyšují, zpravidla to má regresivní dopady, což znamená, že více to dopadá na ty relativně chudší než na bohaté. A druhá věc, že ve chvíli, kdy se začnou zvyšovat nepřímé daně, tak se zpravidla přesune do vyšší inflace, což následně vede k tomu, že se musí více valorizovat některé sociální dávky. A to dále zatíží rozpočty, takže roste podíl mandatorních výdajů na veřejných rozpočtech, přičemž dopad těchto úprav na veřejné finance je přitom omezený.

Poté Jan Pavel konstatoval, že pojistné zatěžuje práci, zdražuje ji jak pro nízkopříjmové, tak vysokopříjmové osoby, což není obecně dobře. Ve srovnání s pojistným v jiných státech, Česká republika má jedno z nejvyšších. Rozumné je, pokud by byl prostor, pojistné redukovat a spíše zdaňovat příjmy, protože se to dá použít například jako stimulační prvky typu odpočtů a slev. Ovšem, jak k tomu dále poznamenal, Česká republika je nyní ve fázi, že by o nějaké redukci pojistného vůbec nepřemýšlel. Spíše jde o to, že kdyby se v budoucnu měnil daňový mix a zvyšovala by se například daň z příjmu, tak při příznivé situaci by šlo uvažovat i tímto směrem.

V závěru rozhovoru Jan Pavel konstatoval, že v případě dosažení dluhové brzdy, bude muset následovat fiskální restrikce, tedy zvyšování daní a snižování výdajů. Její rozsah bude muset být podstatně větší, než když se tak dělo již dříve. Podle něho je lepší se teď uskromnit málo, aby se pak naše společnost nemusela uskromňovat podstatně více a najednou, to je nárazově. To je podstata problému. To je rozložit tuto nepříjemnou záležitost na delší dobu, a ta bude tím pádem přijatelnější, než když to bude nutné udělat kvůli tomu, že Česká republika již narazila.

Podle Jana Pavla, ale o tématu státního bankrotu není třeba diskutovat. Nyní je jen o tom, jak dostat veřejné finance do pořádku, tak, aby to bylo ekonomicky racionálnější a pro lidi méně zatěžující. „A jednodušší je to začít dělat hned a po malých kouskách. Ale že by dosažení 55 procent podílu dluhu na HDP přineslo konec světa, to skutečně ne, nicméně významné komplikace by to přineslo. Je to o racionálním, zodpovědném nastavení politiky, protože to, jak je to nastavené teď, zodpovědné není,“ prohlásil ekonom Jan Pavel.

Na otázku redakce, kde by tato redukce výdajů měla nastat, Jan Pavel Odvětil, že některé redukce výdajů mohou být bolestné, jiné nikoliv. Podle něho například snižování provozních výdajů ministerstev se běžného občana nedotkne, ale problém je, že se na tom ušetří jen jednotky miliard korun. Nyní však není schopen říci, jak by se fiskální restrikce dotkla lidí, protože nikdo neřekl, jaké restrikce by byly zavedeny. Čistě teoreticky by se mohla třeba zvýšit spoluúčast ve zdravotnictví, ale to nikdo, pokud on ví, nenavrhuje. Nebo při omezení dotačních programů do sportu by si lidé museli více připlácet za sportování. Ale zde zase záleží na tom, pro co se ta, která politická reprezentace rozhodne.

Podle Jan Pavla, je Česká republika mezi třemi státy, které tuto konsolidaci budou mít nejpomalejší, a kterým roste dluhová kvóta nejvíce. To znamená, že ostatní státy, přestože třeba vycházejí z vyšších úrovní dluhu, se dostanou na rozumnou úroveň dříve, přičemž konsolidaci mají naplánovanou ambicióznějším způsobem. V České republice se, podle Jana Pavla, dělaly věci, které způsobily nerovnováhu mezi příjmy a výdaji, a to bez ohledu na hospodářský cyklus.

Samozřejmě, že k tomu zhoršení přispěl covid, ale jde jen o jednorázové záležitosti typu Antivirus a další. Tato opatření sice sama o sobě také způsobila nárůst dluhu, ale ten by časem odezněl. Ale Česká republika do toho ještě vložila v tomto rozhovoru výše zmíněné záležitosti, a to je, podle Jana Pavla, právě onen problém. Ostatní státy to takto, to je v tomto rozsahu, nedělaly.