Změny ve Strategickém plánu SZP povedou ke snížení objemu produkce potravin a tím k jejich zdražení!
Rozhovor s předsedou Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů ČR Bohumírem Dufkem
ROZHOVOR Naše země krvácí a odliv zisku a kapitálu z České republiky bude mít dlouhodobé důsledky. Mezinárodní srovnání ukazují, že odliv dividend v poměru k hrubému domácímu produktu je v tuzemsku nejvyšší z celé Evropy. Makroekonom Jaroslav Ungerman, poradce několika českých premiérů včetně nynějšího, je přesvědčen o nutnosti nynější stav změnit. Odmítá se smířit s tím, že sem přišel zahraniční kapitál, a ten přece musí dostat svůj zisk, jinak by tu nebyl. Tento vývoj má ekonomické či sociální důsledky, o nichž se ale na odborných mezinárodních fórech nemluví. Tak nějak si představuje, že jednali koloniální úředníci s domorodci.
V letech 2010 až 2016 odteklo z České republiky ve formě dividend 2 252 miliard korun, což odpovídá 7,6 procenta HDP. Měl by se stát pokusit odlivu kapitálu nějak zamezit, nebo ho alespoň zmírnit?
Už sama otázka nabízí odpověď. Ano, stát by se měl pokusit s tímto odlivem něco udělat. Naše země takto „krvácí“ a nesporně, že tento odliv zisku a kapitálu z České republiky bude mít dlouhodobé důsledky. Některá mezinárodní srovnání také ukazují, že odliv dividend v poměru k hrubému domácímu produktu je v České republice nejvyšší v Evropě. A já si myslím, že o takové prvenství bychom usilovat neměli. Navíc tento odliv dividend není – a ani nemůže být – doprovázen nějakými mimořádnými výsledky rozvoje české ekonomiky – v dlouhodobém vývoji.
Jestli ročně odteče 250 až 300 miliard korun jako dividendy do zahraničí, pak takový odliv se musí projevit v úrovni soukromých investic, četnosti inovací, investic do nové techniky, ve stavu infrastruktury a tak dále. Kdyby se podařilo tento odliv zmírnit třeba o polovinu, měli bychom zde investiční kapitál v rozsahu hodně přes 100 miliard – pro ilustraci je to více než je roční objem kapitálových výdajů státního rozpočtu v letošním roce.
Investorům, zahraničním stejně jako domácím, ale jde samozřejmě o to, investovat tam, kde bude návratnost nejvyšší. Pokud by se pro ně v tu chvíli rýsovala v tuzemsku, nepochybně by tu možnost využili. Proč by je tedy stát měl „trestat“ nějakými opatřeními omezujícími výplatu dividend kamkoli do zahraničí?
Nejde přece o to někoho trestat. Ale měli bychom si uvědomit, že v podobě dividend jde vlastně o zisk či hodnotu, která tu byla vytvořena naší pracovní silou. Do její přípravy jsme jako společnost investovali – a rozhodně ne málo. Byl zde využit i další potenciál – životní prostředí, infrastruktura a podobně a položme si otázku, zda za použití tohoto potenciálu dostáváme dostatečnou „odměnu“.
Stačí se přece podívat například na zatížení našich rozhodujících dálničních tahů a na rychlost, s jakou se opotřebovávají. Podívejme se také na to, kolik hektarů nejlepší zemědělské půdy zaujímají sklady sloužící potřebám celé Evropy. Je daň za to, že jsme v centru Evropy, dostatečná? Neměli bychom mít ještě nějakou vyšší polohovou rentu? Přitom se uvědomme, že jde o nevratné ztráty nejlepší zemědělské půdy, nesporně bohatství, které jsme zdědili po našich předcích. Co nám řeknou naši vnuci?
Takže je podle vás načase, aby stát začal jednat? A jak by měl postupovat?
Domnívám se, že jsme byli v těchto otázkách příliš dlouho benevolentní a nebyli jsme ochotni si připustit myšlenku na omezení systému investičních pobídek. Vytvořili jsme zákon, který umožňuje, že po splnění určitých podmínek – a to není tak těžké – si investor může požádat o pobídky dokonce v podobě hotových peněz – a dostane je, aniž by nás zajímalo, co s nimi pak udělá.
Tohle ustanovení zákona bychom měli změnit co nejdříve stejně jako stanovit, že o dalších investičních pobídkách bude rozhodovat vláda, že to nebude jako dosud „samoobsluha“.
Musíme se také podívat, jak jinak odplývají peníze z naší ekonomiky, zda vztahy mezi českou dcerou a zahraniční matkou jsou korektní. Je dost indicií, že například odplývají peníze ve formě plateb za poskytování služeb v informační a výpočetní technice, na řešení tzv. výzkumných úkolů a tak dále. O to si české dcery zmenšují zisk a naopak, zahraniční matky si vylepšují své výsledky. To je další kanál, kudy unikají z ekonomiky peníze. Dokazovat takové jednání není jednoduché, ale myslím, že finanční úřady již přestávají takové praktiky tolerovat.