Z nejrůznějších bruselských komisí a výborů přichází stále něco nového. Vždycky je to uvozeno vznešenými obraty, i když by se spíše hodilo říci frázemi, ale v tom nepejorativním smyslu. Prostě jde často o opravdu ušlechtilé myšlenky, že s nimi jen těžko nesouhlasit. 

Proto možná i tyto poznámky mohou pro někoho vyznívat jako trochu naivní postřehy člověka, který se shodou okolností ocitl v tomto světě velkých myšlenek. Bezpochyby však také velkých nadějí na krásnou budoucnost, která je jen kousek od nás – jen je potřeba udělat ještě pár kroků a budeme tam, kde je dobře, prosperita, blahobyt a vůbec jenom krásně.

 A tak se i nedávno konalo zasedání tzv. národního konventu, kde se diskutovalo o prioritách ČR pro summit v Sibiu, který se konal začátkem května. K tomuto zasedání národního konventu bylo předloženo několik dokumentů. Jedním z nich byl dokument s krásným názvem - Naslouchat občanům Evropy v zájmu udržitelné budoucnosti, který vypracoval Evropský hospodářský a sociální výbor.

Kdo by nechtěl naslouchat poselstvím pro budoucnost a nechtěl přemýšlet o tom, co všechno je nutno učinit, aby ten budoucí svět byl jenom plný radosti a krásy?

            Proto hned na úvod nezapomenou autoři tohoto dokumentu připomenout, že Evropa prožila sedm desetiletí v míru a stabilitě.

            To je možná jen malý příklad toho – ale typický – jaká je vlastně optika vnímání okolního světa. Opravdu Evropa prožila 70 let v míru a stabilitě? Rozpad Jugoslávie a válka na Balkáně v devadesátých letech minulého století a s ním spojené vyhnání srbského obyvatelstva z Krajiny, nebo bombardování Srbska – bylo čím?

To přece vůbec nebyla válka, nikdo nevyhlásil nikomu válečný stav, jen na srbská města padaly bomby a rakety s plochou dráhou letu a zemřely stovky lidí. A navíc bylo to tak daleko od Bruselu…Vyhlášení Kosova jako samostatného státu? Nepřipomínalo nám – Čechům - mnichovskou dohodu?

Pár let předtím – v roce 1974 - se bojovalo na Kypru, který je od té doby rozdělen na dvě části. A přitom je členským státem EU. Možná, že můžeme jít ještě dál do historie – ona studená válka v Evropě přece také nebyla ničím pěkným. Pravda sice se u toho moc nestřílelo, ale co scházelo, aby se začalo střílet?

Do Evropy nepatří ani válka v Donbasu? Tam jsme dokonce i my zanechali nesmazatelnou stopu. Nebyli snad u toho naši politici, když začal Majdan atd? A kdybychom chtěli jít ještě dál? Nebyla to Francie, kdo začal bombardovat Libyi a rozvrátil tak fungující stát a umožnil pak onen migrační pohyb, který sice možná ochabl, ale že by se vyčerpal – tomu mohou věřit jen nezdolní optimisté.

Mluvit o tom, že žijeme tolik let v míru je minimálně nepravdou. Platí to jen pro Brusel a okolí a asi pro ty „co spolu mluví“. Je to však bohužel něco víc – je to ukázka toho, jak vlastně Evropu chápou ony bruselské elity, kde začíná a končí „jejich“ Evropa.

Nebo si vezměme jiné myšlenky. Shrňme je do několika tezí – „Evropa by měla urychlit spravedlivý a udržitelný přechod na 100 % dodávky energií z obnovitelných zdrojů. EU musí přeměnit lineární hospodářství na oběhové, bezuhlíkové hospodářství. Evropa potřebuje skutečnou digitální přeměnu, aby se stala nejdynamičtějším digitálním regionem světa a musí projít všeobsahující změnou, která zohlední celosvětový charakter digitálního hospodářství a podnikatelské začlenění do globálních hodnotových řetězců“.

Když se zamyslíme jen nad obsahem těchto sdělení, obávám se, že běžný čtenář resp. běžný volič či občan bude dlouho přemýšlet nad tím, co vlastně chápat pod lineárním hospodářstvím, či všeobsahující změnou zohledňující celosvětový charakter digitálního hospodářství.

Ale i kdybychom připustili, že tomu bude průměrný volič rozumět, pak bude před námi další otázka – co to vlastně znamená? Např. jak chápat přechod na 100 % dodávek energie z obnovitelných zdrojů – je to jen sluneční či vodní energie. Nebo také připustíme využití jaderné energie? A navíc mluvit u nás o využití fotovoltaiky je opravdu hodně na hraně – dotace pro solární barony, na které přispíváme my všichni uživatelé elektrické energie a plátci daní přece dosáhnout 1000 mld Kč (v letech 2010 - 2030). Ale – jak zní některé zdůvodnění našich politiků - museli jsme to přece udělat, protože jsme se zavázali k tomu, že dosáhneme příslušného podílu obnovitelných zdrojů energie na její celkové spotřebě.

            Snad vůbec nejvíce tyto formulace vyvolávají asociace s jiným dokumentem EU – s Lisabonskou strategií. Ta byla přijata v roce 2000 a její hlavní poselství znělo - vytvořit z EU do roku 2010 „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa založenou na znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu, vytváření více kvalitních pracovních příležitostí a zachovávající sociální soudržnost“.

Za pár let – doslova – úředníci Evropské komise pochopili, že tato deklarace vyjadřuje sotva dosažitelné záměry, že o žádné nejdynamičtější ekonomice nelze hovořit. Proto již v roce 2004 došlo k revizi Lisabonské deklarace a to tak, že „sociální aspekt a aspekt životního prostředí nebudou nadále prioritou s tím, že se těžiště Lisabonské strategie přesouvá do ekonomického rozvoje Evropské unie“.  Jinak řečeno – nešlo již o sociální rozměr EU, ale „jen“ o ekonomiku. Právě vyloučení těch dvou aspektů budoucnosti také cosi dokazuje. Když jde o budoucnost, musí sociálno stranou…

            Mimochodem nikdo se patrně nezabýval tím, proč byla tato strategie neúspěšná. Zda to např. nebylo tím, že byla nereálná. Opravdu jsme si v EU mysleli, že můžeme nějak zastavit vzestup čínské ekonomiky na druhé místo ve světové ekonomice – pokud jde o velikost. A samozřejmě, že s tím i spojený vzestup její produkčních kapacit – a jak se ukazuje dnes - i stále významnější pozici v aplikaci nejmodernějších vědeckých poznatků.

Nechci ani připomínat, že Čína za posledních deset let vybudovala tisíce kilometrů vysokorychlostních tratí – dnes jich má 25 000 km tj. třikrát více než EU. Prý do roku 2050 EU ztrojnásobí svoje kilometry vysokorychlostních tratí - kde v té době bude Čína, nikdo netuší.

Je to však dobrá perspektiva, Když se z EU přeneseme do našich diskusí o vysokorychlostních tratích – do roku 2050 bychom se možná mohli – podle plánů našeho ministerstva dopravy dočkat i u nás prvních několika (možná desítek) kilometrů vysokorychlostní trati – pokud se vůbec někdy budeme schopni dohodnout, kudy taková trať může vést. Naše perspektiva je ovšem dobrá – do roku 2030 máme debatovat o výstavbě, koridorech a pak už možná začneme i stavět, takže do roku 2050 udělat pár kilometrů není tak nemožný cíl.  

Není tento příklad úplně bezvýznamný – jen ukazuje zkostnatělost a pomalost našeho rozhodování, zoufalou byrokracii vyvolávanou stále dalšími nařízeními EU atd. Ale pokud jde o deklarace – tam je EU – a samozřejmě, že i my - patrně sotva překonatelná.

            Ani tento posun v prioritách nebyl úspěšný a EU potichu Lisabonskou strategii „odpískala“. Nebylo to nic obtížného, neboť hospodářská krize v letech 2007 – 2009 jí k tomu poskytla dobré alibi.

            Zajímavý je ještě vývoj právě těchto priorit. Někdy v letech 2014 – 2016, když se zdálo, že v EU zase jsou nějaké problémy, bylo hlavním heslem – „více Evropy“. Zase docela jednoduchá logika – něco nefunguje, jsme v krizi a nějak se z ní nemůžeme dostat. Důvod byl hned jasný – je málo Evropy, lidé nechápou, že musí více evropsky myslet, a pokud bude více Evropy, pak se nám bude dařit lépe. Co to konkrétně znamená „více Evropy“ - to nikdo neřešil. Prostě bylo to jako zaklínadlo – více Evropy a bude hned dobře. 

            A tento vývoj měl své další pokračování, prostě nemohl ustrnout. Přišel brexit a s ním se najednou vnímání priorit EU proměnilo. Došlo se k závěru, že důvodem je chybějící sociální pilíř, lidé se málo ztotožňují s myšlenkou EU, ta se jim“odcizila“ a je to proto, že je malý důraz na sociální stránku rozvoje EU. Ale jak jsme viděli výše – v letech 2004 -2005 - EU došla k závěru, že právě ono sociálno není tak důležité. Na to už si asi v té době nikdo nevzpomněl. A tak se dnes setkáváme s požadavkem zvýšit důraz na sociální pilíř.

Uvidíme, jak dopadnou volby do Evropského parlamentu – možná se pak zase dozvíme, že je nutno změnit priority - jenomže jak, když v posledních deseti letech ji bylo už tolik…

Snad ještě jednu ukázku myšlení bruselských elit. Opět se zde setkáváme s problémem postoje k migraci. Jedním z požadavků je „zajištění bezpečných, legálních cest pro uprchlíky pro jejich příchod do EU. Je zapotřebí koordinovaný přístup všech členských států a evropských a vnitrostátních zúčastněných stran, který se bude zakládat na sdílení odpovědnosti, spravedlivém přerozdělování, sbližování a dodržování lidských práv“.

To je jedna z myšlenek bruselských elit, které dospěly k závěru, že Evropa stárne a tak je nutno ji osvěžit novou krví, které by měla přijít od uprchlíků, kteří utíkají z míst – a to je ten paradox – kde některé evropské země také členské země EU rozpoutaly vnitrostátní konflikt – zejména z Libye a Sýrie. S jistou dávkou ironie by se možná mohlo říci, že tomu bylo právě proto, aby do Evropy přišly nové pracovní síly.

Přitom tyto elity mají pocit, že právě tento příchod vyřeší případný budoucí nedostatek pracovních sil a tedy i nedostatek plátců do sociálních systémů na důchody. Zjevně proto navrhují přerozdělování – samozřejmě, že spravedlivé – mezi jednotlivé státy, aby se na každého dostalo nových pracovní ch sil.

Kupodivu z myšlení těchto elit nějak vypadá skutečnost, že v EU je stále bez práce zhruba desetina práceschopného obyvatelstva a že bychom měli hledat způsoby, jak pro ně zajistit práci.

Pozoruhodné je např. takové tvrzení, které uvedl jeden z expertů EU – 40 % mladých lidí do 34 let má jen nestandardní práci a dokonce až polovina z nich je v jižní Evropě. Abychom lépe pochopili, co tato teze znamená v bruselském newspeaku, musíme ji přeložit do jazyka průměrného čtenáře. Autor tím chtěl říci, že tito lidé nemají trvalé pracovní poměry a pracují pouze příležitostně – třeba v létě, když je turistická sezona.

Kupodivu nikomu to moc nevadí. Současně totiž tito experti tvrdí, že evropská populace má málo dětí a Evropa vymírá. A mně je divné, že se těchto „expertů“ nikdo nezeptá, jak tito mladí mají mít děti. Tu jejich odpověď bych moc rád slyšel.

Oni snad vůbec nechápou, že nemá-li generace lidí ve věku, kdy by mohli mít děti – tedy do 30 – 35 let-  trvalé či relativně trvalé zaměstnání, asi těžko budou zakládat rodiny a vychovávat děti, mají-li sami problém se slušně uživit.

Úsilí Evropy by tedy mělo spočívat v tom, že právě těmto lidem zajistí podmínky pro založení jejich rodin a že to by měla být priorita priorit. Namísto toho přemýšlíme o tom, jak zajistit bezpečné cesty pro uprchlíky a pro spojování jejich rodin.

Co s tím, myslí-li Evropa resp. nějaká část jejích elit právě takto?