Dne 1. 10. 2015 nabývá účinnosti novela zákona o zaměstnanosti, zákon č. 203/2015 Sb. Na základě výše uvedené novely dochází v zákoně o zaměstnanosti k těmto zásadním změnám:
 

1. Zřízení státní příspěvkové organizace

Ministerstvo práce a sociálních věcí může k plnění úkolů v oblasti zaměstnanosti zřídit státní příspěvkovou organizaci.

2. Úprava v § 39

a) Nově nemá nárok na podporu uchazeč o zaměstnání, který je ke dni, k němuž má být podpora v nezaměstnanosti přiznána, v postavení některé z osob uvedených v § 25 odst. 1 písm. c) až f) a s); k výši příjmu nebo odměny se přitom nepřihlíží. To neplatí pro člena bytového družstva, který vykonává práci nebo činnost pro bytové družstvo mimo pracovněprávní vztah nebo je pověřen obchodním vedením bytového družstva. Vyplývá to z nového znění § 39 odst. 2 písm. e) zákona o zaměstnanosti.

b) Podpora v nezaměstnanosti se těmto osobám neposkytuje, aniž by se přihlíželo k výši příjmu nebo odměny.

c) Tato doba se ani nezapočítává do podpůrčí doby (§ 46 písm. c) zákona o zaměstnanosti).To opět neplatí pro člena bytového družstva, který vykonává práci nebo činnost pro bytové družstvo mimo pracovněprávní vztah nebo je pověřen obchodním vedením bytového družstva, a z tohoto důvodu mu nebyla vyplácena podpora v nezaměstnanosti.

Odůvodnění: Jedná se o výkon funkcí v obchodních společnostech, např. společníka nebo jednatele s. r. o., člena představenstva nebo správní rady nebo statutárního ředitele a. s., členy dozorčích rad obchodních společností atd. Tato změna sjednotila přístup uchazečů o zaměstnání k poskytování podpory v nezaměstnanosti. Zatímco uchazeči o zaměstnání po dobu trvání nekolidujícího zaměstnání není poskytována podpora v nezaměstnanosti, uchazeči o zaměstnání, který vykonává funkci člena obchodní společnosti nebo družstva podpora v nezaměstnanosti poskytována je, a to bez ohledu na to, zda z této činnosti má či nemá příjem nebo odměnu. Tento postup ve svých důsledcích zakládá nerovný přístup k podpoře v nezaměstnanosti. Výše uvedená změna tento nerovný přístup k podpoře v nezaměstnanosti odstranila.

3. Do § 41 odst. 3 se vložilo nové písmeno g).

Za náhradní dobu zaměstnání se nově považuje doba trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo nařízené karantény osoby po skončení výdělečné činnosti, která zakládala její účast na nemocenském pojištění podle zvláštního právního předpisu, pokud si tato osoba nepřivodila dočasnou pracovní neschopnost úmyslně a pokud tato dočasná pracovní neschopnost nebo nařízená karanténa vznikla v době této výdělečné činnosti nebo v ochranné lhůtě podle zvláštního předpisu.

Odůvodnění: V praxi nastávají situace, kdy fyzická osoba je po skončení zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti nadále v dočasné pracovní neschopnosti nebo onemocní v ochranné lhůtě 7 dnů. V případě, že se jedná o dlouhodobou pracovní neschopnost, ztrácí nárok na podporu v nezaměstnanosti, protože v rozhodném období nesplní podmínku získání potřebné doby důchodového pojištění zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností, tj. získání alespoň 12 měsíců této doby v posledních 2 letech před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání. Ke zmírnění sociálních dopadů v těchto případech bylo nově stanoveno, že doba dočasné pracovní neschopnosti a doba nařízené karantény budou považovány za náhradní dobu zaměstnání, s výjimkou případu, kdy si fyzická osoba přivodila dočasnou pracovní neschopnost úmyslně.

4. Do zákona o zaměstnanosti byl vložen nový paragraf č. 115, který zní:

„Příspěvek v době částečné nezaměstnanosti

(1) Příspěvek v době částečné nezaměstnanosti může Úřad práce poskytnout zaměstnavateli, který není uveden v § 109 odst. 3 zákoníku práce, na základě dohody uzavřené s ním po předchozím souhlasu vlády, pokud na straně zaměstnavatele nastane překážka v práci z důvodu uvedeného v § 209 odst. 1 zákoníku práce nebo z důvodu přerušení práce způsobené živelní událostí podle § 207 písm. b) zákoníku práce spočívající v přírodní pohromě podle přímo použitelného předpisu Evropské unie98) a zaměstnavatel

a) nemůže zaměstnanci přidělovat práci v rozsahu nejméně 20 % stanovené týdenní pracovní doby99),

b) již zaměstnanci poskytuje pro některou z uvedených překážek v práci náhradu mzdy za podmínek a ve výši podle § 207 písm. b) nebo § 209 odst. 2 zákoníku práce a od uzavření dohody o poskytnutí příspěvku s Úřadem práce bude poskytovat zaměstnanci tuto náhradu mzdy ve výši nejméně 70 % průměrného výdělku,

c) se v dohodě o poskytnutí příspěvku zaváže, že v době sjednané pro poskytování příspěvku se zaměstnancem, na kterého bude příspěvek poskytován, nerozváže pracovní poměr z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) zákoníku práce.

(2) K žádosti o příspěvek je vedle dokladů uvedených v § 118 odst. 2 nutné přiložit

a) dohodu s odborovou organizací o výši poskytované náhrady mzdy podle § 209 odst. 2 zákoníku práce, v případě překážky v práci podle § 209 odst. 1 zákoníku práce; nepůsobí-li u zaměstnavatele odborová organizace, může být dohoda nahrazena vnitřním předpisem,

b) podrobný popis důvodů, na základě kterých zaměstnavatel žádá o příspěvek a opatření, která již zaměstnavatel k řešení situace zavedl, zejména opatření v oblasti pracovní doby, využití konta pracovní doby nebo čerpání dovolené,

c) seznam provozoven zaměstnavatele, jichž se žádost týká, včetně počtu dotčených zaměstnanců,

d) popis výhledu překonání částečné nezaměstnanosti nebo živelní události.

(3) Výše příspěvku činí 20 % průměrného výdělku zaměstnance, nejvýše však 0,125násobek průměrné mzdy v národním hospodářství za 1. až 3. čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém byla uzavřena dohoda o poskytnutí příspěvku. Příspěvek může být poskytován pouze v době trvání překážky v práci z důvodu částečné nezaměstnanosti nebo živelní události, a to nejdéle po dobu 6 měsíců s možností jednoho opakování o stejnou dobu; vláda může v odůvodněných případech nařízením stanovit delší dobu poskytování příspěvku.

(4) Začátek a konec období, ve kterém lze o příspěvek požádat, důvody, pro které může být příspěvek poskytnut, některé další podmínky vyplývající z věcných důvodů zavedení tohoto nástroje aktivní politiky zaměstnanosti, které umožní identifikovat příčinnou souvislost mezi situací zaměstnavatele a důvody aktivizace tohoto nástroje, způsob realizace tohoto nástroje, včetně jejího časového harmonogramu a vzor žádosti o příspěvek stanoví vláda nařízením.“

Odůvodnění: Jedná se o tzv. kurzarbeit. Kurzarbeit je opatření pro dobu ekonomické krize. Principem je dohoda mezi zaměstnancem, zaměstnavatelem a státem. Zaměstnavatel zkrátí zaměstnanci pracovní dobu a ušlý příjem částečně doplatí stát. Zaměstnavatel tak není nucen rušit pracovní místa a v době krize přicházet o kvalifikované zaměstnance.

Jak napovídá název sám, systém kurzarbeit byl poprvé zaveden v Německu; s českou úpravou se v mnoha případech rozchází. Dle německé úpravy mají zaměstnanci zkrácenou pracovní dobu a zaměstnavatel jim vyplácí mzdu za tuto zkrácenou dobu. Rozdíl mezi poměrně zkrácenou mzdou a mzdou v plné výši dorovnává zaměstnancům stát. Nad rámec tohoto příspěvku poskytuje stát zaměstnavatelům příspěvek na sociální pojištění. Systém kurzarbeit v této podobě byl v Německu zahájen v roce 2009 a dle většinového názoru se zde tento postup osvědčil. Jako důsledek je uváděno, že německým zaměstnavatelům byly ušetřeny náklady spojené s propouštěním, nezaměstnanost v Německu nepřekročila 8 % a německá státní politika je pokládána za celkově úspěšnou, neboť přestála v dobré kondici hospodářskou krizi.

Poprvé došlo u nás ke schválení tzv. kurzarbeitu v roce 2012, kdy v důsledku hospodářské krize bylo nutné reagovat na zhoršující se finanční situaci některých zaměstnavatelů a s tím spojenou neschopnost vyplácet svým zaměstnancům mzdu.

Výše uvedená právní úprava se od původní verze z roku 2012 podstatně liší, neboť má být systém založen na státních dotacích zaměstnavatelům. Tento státní příspěvek bude poskytován zaměstnavatelům, kteří se pro extrémní ekonomické problémy, nečekané živelní katastrofy, dočasné omezení vývozu na některé zahraniční trhy či jiné závažné vnější vlivy ocitnou v takové nepříznivé situaci, že nebudou schopni přidělovat svým zaměstnancům práci. V takovém případě by zaměstnanci měli pobírat 70 % své průměrné mzdy, z toho 20 % by měl hradit zaměstnavatelům stát, zbylých 50 % platí zaměstnavatel. Od přijetí tohoto opatření si vláda slibuje úspory v oblasti podpor v nezaměstnanosti, neboť pro stát je namísto podpory v nezaměstnanosti výhodnější hradit část mzdy zaměstnanců.