Členství v OSPZV-ASO ČR

  • Sdružujeme 35 000 členů.
  • Členství v odborovém svazu není podmíněno prací v zemědělství či zpracovatelském průmyslu.
  • Našimi členy jsou zaměstnanci z různých pracovních odvětví.
  • Naším cílem je obhajoba lidí, pro něž je práce hlavním zdrojem obživy.

Programové zaměření OSPZV-ASO ČR

  • Upevnění postavení českých zemědělců a zajištění jejich ekonomické stability v rámci zemědělského trhu Evropské unie.
  • Nepřipustit oklešťování zákoníku práce, které připravuje současná vláda a zamezit přijetí zákona o stávce a výluce.
  • Zvýšení minimální mzdy.
  • Zveřejněno: 16.01.2019
  • Autor: Miroslav Svoboda

V podzimních měsících loňského roku, ale i nyní, na počátku nového roku 2019, probíhalo a někde i nadále probíhá v řadě průmyslových firem u nás velice intenzivní kolektivní vyjednávání. Jeho cílem je především dosáhnout zvýšení mezd a zlepšení pracovních a sociálních podmínek.

O názor, jak to vypadá v kovoprůmyslu, jsme požádali předsedu Odborového svazu (OS) KOVO Jaroslava Součka, kterému jsme položili několik otázek.

*V našem minulém rozhovoru, který vyšel v říjnu loňského roku, jsme podrobně popsali složitou situaci kolem prodeje ostravské huti ArcelorMittal. Nejdříve se musím zeptat, jak vypadá současná situace z hlediska zájmu jejích zaměstnanců a tím potažmo i českého státu, neboť jde o udržení zaměstnanosti v ostravském regionu?

Musím konstatovat, že vláda ČR, ale i další státní orgány, vzaly na vědomí varování odborů. Premiér Andrej Babiš i ministryně průmyslu a obchodu Marta Nováková jsou v této záležitosti velmi aktivní a snaží se přenést celý problém privatizace této huti na evropskou úroveň, což je dobře. Za odbory mohu říci, že tamější odboráři Ostravské huti jednají jak se současným vlastníkem, tak i s potenciálním novým vlastníkem firmou, tj. firmou Liberty House Group. Snaží se vyjednat podmínky, které zajistí reálné pokračování výroby a konkurenceschopnost huti a tím i perspektivu pracovních míst do budoucnosti. Z úrovně vedení OS KOVO se snažíme zajistit koordinaci s odborovými organizacemi v ostatních hutích ArcelorMittal v Evropě, které mají být rovněž prodány dle požadavku Evropské komise, aby se zachovalo konkurenční prostředí v EU poté, co ArcelorMittal koupil největší evropskou ocelárnu v italské Ilvě. Takže, uvidíme, jaký bude další vývoj.

*Přejděme nyní ke kolektivnímu vyjednávání. Určitě se v podzimních měsících vyskytly v řadě případů určité zádrhele. Mohl byste čtenářům některé z nich objasnit?

Tuto situaci bych rozdělil do tří základních okruhů problémů, jichž se to týká. První z nich vyplývá ze skutečnosti, že přes velmi dobrý stav ekonomiky v ČR, nejsou některé firmy schopny čelit globálním tlakům a mají problém získat zakázky, což vede k samotnému ohrožení jejich existence. Konkrétním příkladem je zde slovenský vlastník společnosti Zetor Brno, který nyní propouští velkou část svých zaměstnanců, protože pro ně nemá práci. Mimochodem, je to i důsledek toho, že v rámci EU se uplatňují sankce proti Rusku, kdy majitel Zetoru počítal s dodávkami tisíců traktorů do Ruska, což se vlastně neděje.

Dalším příkladem je společnost TATRA TRUCK v Kopřivnici, kdy její majitel miliardář Jaroslav Strnad povolal krizový management, jako již poněkolikáté v posledních 20 letech u svých jiných podniků, aby TATRU TRUCK vyvedl z červených čísel. Opět se dostáváme k otázce východních trhů, tj. k embargu na možné dodávky do Ruska.

Třetí příklad je v Plzni, kdy v Pilsen Steel, s.r.o., začala nyní dvouměsíční odstávka výroby, protože vlastníkovi chybí provozní kapitál.

Takže, když to shrnu, v těchto konkrétních firmách, ale i v dalších podobných, se nedá očekávat, že by kolektivní vyjednávání vedlo k uzavření kolektivní smlouvy, která by zlepšovala mzdové a pracovníky podmínky zaměstnanců.

*Jak je to případě druhého okruhu problémů?

Zde je situace složitější z toho hlediska, že někteří vlastníci firem či jejich management si dali do vínku „ideologický boj s odbory“. Někteří z nich dokonce veřejně vyhlašují, že se se považují za „hrdiny“, kteří si s „odbory poradí“ a ve své firmě existenci odborů nepřipustí. Jako odbory přirozeně tuto filosofii přístupu některých podnikatelů bereme jako snahu torpédovat sociální dialog v těchto firmách. Přičemž tito vlastníci či management k tomu používají různé nátlakové metody, které ovlivňuji rozhodování zaměstnanců, zda založí či nezaloží v tomto podniku odborovou organizaci. Například v těchto týdnech jsme zaznamenali na jižní Moravě v jedné firmě, že zaměstnavatel dává svým zaměstnancům podepsat listinu o dodržování všech pracovních postupů, přičemž je zde také formulace, že si dotyčný zaměstnanec nepřeje, aby byl zastupován odborovou organizací. To je, podle našeho názoru, již na úrovni samotné hranice mezi podřízeností a moderním otroctvím.

V takovém případě musíme pro úspěšnost kolektivního vyjednávání využívat nástrojů, které nám umožňují právní předpisy ČR a dále i úmluvy Mezinárodní organizace práce. Jde o to, že také potřebujeme získat podporu a důvěru našich členů a zaměstnanců v těchto firmách. Využíváme k tomu samozřejmě i kontakty s naší evropskou a světovou průmyslovou odborovou konfederací, tj. industriAll Europe a IndustriALL Global Union.

*Jak byste charakterizoval třetí okruh problémů?

Třetí okruh problémů v kolektivním vyjednávání vyplývá z klasického střetu mezi zájmy vlastníků firmy a zájmy zaměstnanců, kdy je třeba najít konsensus mezi nimi. To je ovšem klasický problém, s nímž se běžně naši odboráři setkávají. Zkrátka v těchto případech jde o kvalitu nastaveného sociálního dialogu v příslušné firmě, kde se postupuje v souladu s právními předpisy. Zde musím upozornit, že složitější situace je často ve firmách, které mají za vlastníky podnikatele či koncerny z Ruska, kdy v podstatě by měly tyto firmy zajišťovat dodávky svých výrobků pro Rusko. Jak jsem již zmínil, svoji roli zde hraje embargo EU. Takže, kromě Zetoru Brno, patří do této skupiny například i Let Kunovice.

*Co jiné příklady? V médiích jsem například zaznamenal, že ve firmě Backer Elektro CZ v Hlinsku, byla vyhlášena pohotovost…

Samozřejmě, že k zádrhelům při kolektivním vyjednávání dochází i jinde. Firma Backer Elektro CZ v Hlinsku má švédského vlastníka. Mohu říci, že sociální dialog mezi vedením společnosti a odbory v mateřském podniku ve Švédsku je na jiné úrovni, než v jeho české pobočce v Hlinsku. Naše ZO OS KOVO zde logicky požaduje zvýšení mezd, neboť v této firmě nedosahuje průměrná mzda ani 15.000 Kč, což je hluboko pod 50 procenty průměrného výdělku v České republice. Přitom jsou v této firmě vesměs zaměstnáni lidé, kteří patří do kategorie vysoce kvalifikovaných profesí. Tamější situaci se snažíme opět řešit přes naše kontakty s Evropskou podnikovou radou v této švédské společnosti a současně i přímo s vlastníkem firmy. Hospodářskému vedení se snažíme vysvětlit, že tlak odborů se bude stupňovat, a to nejen na úrovni OS KOVO, ale i Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS). Jsme připraveni naši základní organizaci podpořit všemi našimi dostupnými prostředky, a to až na samotnou mez našich právních norem, Stávková pohotovost je v současné chvíli časově neomezena. Mimochodem, podle názoru předsedkyně základní organizace, naprostá většina tamějších zaměstnanců je ochotna dojít až k vyhlášení stávky.

*Dalším příkladem je akce odborářů v Dole Bílina, kteří v prosinci uspořádali protestní mítink s cílem, aby vedení dolů respektovalo návrh odborů na zvýšení mezd, což zatím tamější hospodářské vedení dolů dosud neakceptovalo. Jak vypadá situace v těchto dnech?

V úvodu musím předeslat, že v Dole Bílina máme založenu novou základní organizaci OS KOVO, která aktivně spolupracuje i s hornickými odbory v rámci tohoto kolektivního vyjednávání. Řekl bych, že tamější zaměstnanci dali vedení Dolu Bílina dostatečně najevo, že to se zvyšováním mezd myslí vážně. Pozitivní je i skutečnost, že v tomto zápase za zvýšení mezd postupují jednotně i jednotlivé odborové organizace, které tam působí, ať již jde o naši ZO OS KOVO či hornické odbory.

*Na druhé straně máte určitě i pozitivní příklady kolektivního vyjednávání…

Konkrétním příkladem je průběh kolektivního vyjednávání ve firmě ALPHA Vehicle Security Solutions Czech s.r.o. v Týništi nad Orlicí, která je v rukou japonského vlastníka, a která se před časem oddělila od společnosti FAB v Rychnově nad Kněžnou. Zajímavou skutečností je, že právě v rámci kolektivního vyjednávání se podařilo dosáhnout toho, že japonský vlastník přijal návrh odborů již při prvním sezení vyjednávacích týmů.  Výsledkem je, že mzda zaměstnanců bude zvýšena v roce 2019 o 5000 Kč na jednoho pracovníka. Jenom musím upozornit, že v tomto regionu existuje nebezpečí přetahování kádrů, neboť nedaleko se nalézají Kvasiny, kde je pobočný závod Škoda Auto Mladá Boleslav, a kde jsou mzdy vyšší.

Jiným příkladem je firma Automotive Lighting s.r.o. v Jihlavě, která patří italskému vlastníkovi, a která byla v minulosti součásti společnosti Bosch Diesel Jihlava. Dá se říci, že se díky neústupnosti nového vedení ZO OS KOVO, které bylo zvoleno do svých funkcí v průběhu loňského roku, a také za neocenitelného přispění světové organizace industriALL Global, podařilo přimět vlastníka firmy, aby odborům vyhověl. Pro rok 2019 byl sjednán růst mezd o 9 % a pro rok 2020 o dalších 9 %. Takže se dá říci, že růst mezd o 9 % po dva roky je velmi dobrý výsledek.

*Před několika dny se objevila zpráva, že prodej nových osobních aut na českém trhu loni poklesl o 3,7 procenta na 261.437 vozů, a nepřekonal tak rekordní rok 2017, kdy automobilky prodaly 271.595 vozů. Jaký je váš názor tuto zprávu?

Víte, v médiích se objevila informace, že prodej vozů na českém trhu loni poklesl o 3,7 %. Ovšem namítnu vám současně, že prodej vozů Škoda v loňském roce v České republice stoupl na 84.172 aut, což je meziroční nárůst o 34 %, což je hezké číslo. Na druhé straně korejská automobilka Hyundai prodala loni 26.174 aut, což je meziroční pokles o 4,4 %. Ale, to, že prodali o 4,4 % vozů méně, přece nevypovídá o tom, že by firma Hyundai byla bankrotář.

Zkrátka, tyto statistiky se objevují většinou v souvislosti, že mezi výrobci roste tlak na to, kdo a kolik vozů ročně vyrobí a kdo zaujme první místo na trhu. Je to konkurenční boj mezi automobilkami. Český trh ostatně není tak veliký, neboť se rozhoduje na automobilovém trhu v Německu, Francii a ve Velké Británii, a to nyní obzvláště v souvislosti s brexitem. Další významný trh je v USA, ale také v Asii, kde jde především o Japonsko a nyní i Čínu a Indii.

Když člověk sleduje, jak postupně mezi automobilkami dochází k fúzím či vytváření strategických partnerství, tak se ptáme, půjde-li to takto dál, kdy zde na trhu zůstane jedna jediná. Zároveň dochází k stále vyššímu růstu objemu vyrobených vozů. Takže se můžeme klidně zeptat, kdo je nakonec bude užívat? Kdo v nich bude jezdit? To si lidé budou kupovat nové vozy každý týden či měsíc? Vždyť je to nesmysl.

Vraťme se k původní informaci o poklesu prodaných aut v České republice. Někdy mám pocit, že tyto statistické údaje jsou publikovány některými ekonomy a analytiky, ale i některými politiky, s cílem vyvolat zbytečný strach a tím i paniku, když hovoří o tom, že přichází krize. Dělají to proto, aby namluvili řadovým občanům svá „doporučení“ a různé teorie.

*K čemu tyto jejich teorie ve své podstatě vlastně vedou?

Když tito „ekonomové“ začnou tvrdit, že přichází krize, bude se snižovat odbyt výrobků a začne se v továrnách, ale i jinde, propouštět, protože přichází krize. Tak na to většina normálních lidí bude reagovat tím, že pro jistotu začnou šetřit ve svých osobních výdajích a sníží se tak spotřeba, která je hybným motorem růstu ekonomiky.

Proto, jako odbory, protože známe současný vývoj české ekonomiky, můžeme s jistotou tvrdit, že žádná krize nepřichází. Maximálně se může v rámci ekonomického cyklu zpomalit. Budou-li lidé přesvědčeni, že nic v dohledné době nehrozí, tak se ani žádná krize nepřivolá a lidem se bude dařit dobře, což je v podstatě i cíl činnosti odborů.

*Někteří mohou namítnout, že v Německu zaznamenali menší pokles výroby, a že se to projeví i u nás…

Pravdou je, že naše ekonomika, zejména automobilový průmysl, je velmi úzce provázán s tím německým, protože řada našich firem působí jako subdodavatelé německých firem, tedy především automobilek. Mimochodem, z hlediska diverzifikace portfolia automobilové výroby u nás, je pozitivní zprávou, že kolínskou automobilku TPCA převezme japonská Toyota, která, jak slibuje, nechá ve výrobě, po nějakou dobu, i oba typy francouzských vozů Peugeot 108 a Citroën C1.

Zkrátka, zde platí heslo, aby se náš průmysl oprostil od toho být montovnou západoevropských firem a snažil se vyrábět výrobky s vyšší přidanou hodnotou.