Obecně není známo, že i když nedojde k uzavření smlouvy, poškozená strana má nárok na náhradu škody. I dříve, kdy to nebylo upraveno zákonem, tato předsmluvní odpovědnost existovala, ale byla jen soudní praxí dovozována na základě obecné odpovědnosti a prevenční povinnosti.

V současnosti už je předsmluvní odpovědnost výslovně upravena zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Obecný základ předsmluvní odpovědnosti vyplývá ze zásady, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Těžištěm nové úpravy jsou však speciální ustanovení, která upravují jak důsledky neuzavření smlouvy, tak porušení související informační povinnosti či povinnosti chránit důvěrné informace.

Podle právní úpravy jsou definovány čtyři případy, kdy je možno se předsmluvní odpovědnosti dovolat.

1. vedení jednání bez úmyslu smlouvu uzavřít

• 1728 odst. 1

„Každý může vést jednání o smlouvě svobodně a neodpovídá za to, že ji neuzavře, ledaže jednání o smlouvě zahájí nebo v takovém jednání pokračuje, aniž má úmysl smlouvu uzavřít.“

Jde o případ, kde smluvní strana prokazatelně od samého počátku neměla úmysl smlouvu uzavřít, ale chovala se tak, že uvedla druhou smluvní stranu v omyl. Poškozená strana má nárok na náhradu škody. Toto tedy znamená, že je samozřejmě možné vést nezávazná jednání, ale případný projevený zájem smlouvu skutečně uzavřít nesmí být předstíraný. Tyto situace nastávají například v případech, kdy jedna ze stran chce marnit čas konkurence. Pokud by k tomu došlo, bude nepoctivě jednající strana odpovědna za škodu tímto způsobenou dle § 2910 NOZ a násl.

1. nesplnění informační povinnosti

• 1728 odst. 2

„Při jednání o uzavření smlouvy si smluvní strany vzájemně sdělí všechny skutkové a právní okolnosti, o nichž ví nebo vědět musí, tak, aby se každá ze stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít.“

Tento odstavec tedy nepřímo opět odkazuje na zásadu poctivosti a důležitost ji dodržovat. Také se tím lépe zamezí případům, kdy by kvůli zatajování těchto informací mohlo dojít k absolutní či relativní neplatnosti smlouvy. Rozsah poskytovaných informací bude samozřejmě záležet též na tom, o jak významnou skutečnost jde, o jaký smluvní typ se jedná, jaké je postavení smluvní stran apod.

• ukončení jednání bez spravedlivého důvodu

• 1729 odst. 1

„Dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod.“

Předsmluvní odpovědnost nastane jen tehdy, když jsou splněny všechny tři podmínky současně

• Uzavření smlouvy se jeví vysoce pravděpodobné
• Dojde k ukončení jednání přes důvodné očekávání druhé strany
• Neexistuje spravedlivý důvod k ukončení jednání

Zákon tak brání situacím, kdy jedna ze stran těsně před uzavřením smlouvy, které se jeví jako vysoce pravděpodobné, bez spravedlivého důvodu přes důvodné očekávání druhé strany jednání o uzavření smlouvy ukončí. Právě výklad pojmu „spravedlivý důvod“ v praxi představuje největší potíže. Nesporně jím je např. situace, kdy jedna smluvní strana závažně onemocní nevyléčitelnou nemocí a nemůže dále pokračovat ve svém podnikání, nebo strana uvede zkreslený údaj, bez něhož by druhá strana o uzavření smlouvy nejednala. V žádném případě není spravedlivým důvodem to, že byla předložena konkurenční výhodnější nabídka.

4. zneužití nebo prozrazení důvěrných informací

• 1730 odst. 2

„Získá-li strana při jednání o smlouvě o druhé straně důvěrný údaj nebo sdělení, dbá, aby nebyly zneužity, nebo aby nedošlo k jejich prozrazení bez zákonného důvodu. Poruší-li tuto povinnost a obohatí-li se tím, vydá druhé straně to, oč se obohatila“

Smluvní strany při jednání o smlouvě musí dbát, aby získané informace nebyly zneužity a aby nedošlo k jejich prozrazení bez zákonného důvodu. V praxi se tato situace řeší uzavřením tzv. NDA (dohody o mlčenlivosti).

Do účinnosti nového občanského zákoníku soudy pro případ jednostranného bezdůvodného ukončení jednání o smlouvě přiznávaly nárok na náhradu škody pouze v rozsahu nákladů skutečně vynaložených v předsmluvní fázi. Současná právní úprava vedle náhrady skutečné škody nevylučuje ani náhradu ušlého zisku, nicméně ze znění ustanovení § 1729 odst. 2 vyplývá, že celková výše náhrady (tedy součtu náhrady skutečné škody a ušlého zisku) nesmí převyšovat výši ušlého zisku ze smlouvy uzavřené v obdobném případě.