Změna v poskytování pracovněprávního poradenství od 1. 1. 2016

Státní úřad inspekce práce informuje veřejnost, že s účinností od 1. 1. 2016 je poskytováno ze strany orgánů inspekce práce základní pracovněprávní poradenství na následujících pracovištích oblastních inspektorátů práce.

Členství v OSPZV-ASO ČR

  • Sdružujeme 35 000 členů.
  • Členství v odborovém svazu není podmíněno prací v zemědělství či zpracovatelském průmyslu.
  • Našimi členy jsou zaměstnanci z různých pracovních odvětví.
  • Naším cílem je obhajoba lidí, pro něž je práce hlavním zdrojem obživy.

Programové zaměření OSPZV-ASO ČR

  • Upevnění postavení českých zemědělců a zajištění jejich ekonomické stability v rámci zemědělského trhu Evropské unie.
  • Nepřipustit oklešťování zákoníku práce, které připravuje současná vláda a zamezit přijetí zákona o stávce a výluce.
  • Zvýšení minimální mzdy.
  • Zveřejněno: 23.05.2018
  • Autor: Miroslav Svoboda

V těchto měsících se v rámci EU intenzivně diskutuje o tom, jak by měla vypadat Společná zemědělská politika (SZP) po roce 2020. Přirozeně, že i Česká republika, ostatně jako všechny členské státy EU, se bude snažit do SZP prosadit zájmy českých a moravských zemědělců. Právě o tom, co by se v nové SPZ mělo objevit, jsme hovořili s viceprezidentem Agrární komory (AK) ČR Ing. Josefem Kubišem, který je zároveň předsedou představenstva a generální ředitele akciové společnosti AGRO Jesenice u Prahy, kterému jsme položili několik otázek na toto téma.

*Jak vidíte současnou situaci českého zemědělství?

Musím nejprve konstatovat, že Agrární komora ČR byla, jako nejsilnější nevládní organizace, u transformace ze socialistického zemědělství na tržní hospodářství a proto za současný stav nese i svůj díl odpovědnosti. Dnes je situace taková, že zhruba třetinu potravin musíme dovážet. Celkovou produkcí jsme se propadli o 100 let nazpátek, nedosahujeme ani úrovně r. 1936. Od r. 1990 se propadla produkce našeho zemědělství o celou 1/3. Vymlouváme se na EU, spoustu problémů svádíme na bývalé socialistické zemědělství. Proč ale např. Polsko a Slovinsko, které vstoupily do stejné EU, zvedly výrobu více jak o třetinu, zatímco my jsme ji o třetinu snížili?

Hlavní příčinou tohoto propadu bylo přidělení dotací na plochu bez ohledu na výrobu. Začali se podporovat ti, kteří přestali vyrábět a nevýroba se stala pro některé majitele půdy výnosným byznysem. V podstatě zrušili náročnou živočišnou výrobu, přestali pěstovat ovoce a zeleninu a pokud možno převáděli ornou půdu na travní porosty, kde se nemusí nic vyrábět a přitom pobírali vyšší dotace, což se pro ně stalo výnosným „podnikáním“.

Navíc je třeba si přiznat, že v porevolučním období jsme v českém zemědělství propásli výhodu koncentrace. Žili jsme v představě, že velké podniky rozdělíme na malá hospodářství. Svět se však už ubíral jinou cestou. Zemědělství ve světě se dělá s velkou intenzitou jako průmyslová výroba, ať se nám to líbí nebo ne. Dnešní zemědělskou produkcí ve srovnatelných cenách jsme se vrátili zhruba do roku 1925. Dosahujeme jen 82 % úrovně produkce roku 1936. Tento stav je velmi smutný. Za posledních 27 let jsme v ČR něco propásli a těžko budeme tento stav napravovat.

Není ani pravda, že výrobu a zaměstnanost zajistí malé rodinné farmy, ve skutečnosti je to poněkud jinak. V ČR je 3,55 mil. ha zemědělské půdy a kolem 29 000 subjektů, podnikajících v zemědělství. Z toho je necelých 2 000 podniků nad 500 ha, z nich ale jen 797 se zabývá výrobou mléka a 312 chovem prasat. Tato zhruba tisícovka podniků obhospodařuje třetinu zemědělské půdy, vyrábí ale 85 % mléka a 90 % vepřového masa. Podobná situace je u drůbeže, zeleniny, ovoce. Jinými slovy, produkci a výrobky s vyšší přidanou hodnotou, které zajišťují zaměstnanost na vesnici, zajišťují hlavně větší podniky.

*Pokud vím, tak se v uplynulých letech silně propagovalo ekologické zemědělství. Mám pocit, že nyní to již není tak aktuální…

Další nepravda je, že malé podniky jsou ekologické a hospodaří šetrnějším způsobem k životnímu prostředí. Extenzivní způsob výroby v ekologickém zemědělství má sice menší spotřebu vkladů na 1 ha, jako jsou hnojiva, pesticidy a energie, ale přepočteme-li však náklady na množství výroby, dochází k tzv. ekologickému paradoxu, kdy výroba v ekologickém režimu zatěžuje životní prostředí tzv. „ekologickou stopou“ 1,5 – 1,7 x více než konvenční výroba potravin. V ekologickém režimu je 14% zemědělské půdy a produkuje 1 % potravin. Ekologické zemědělství, tak jak se praktikuje dnes a pokud by se rozšířilo na veškerou půdu, by zajistilo jen 10 % výroby potravin a to přeci není řešení.

Zemědělská soustava musí být vyvážená, aby zajistila výrobu potravin a přitom zachovala životní prostředí. Řešením je tzv. precizní zemědělství, které zajistí péči o půdu, ochranu životního prostředí a přitom zajistí dostatečnou výrobu potravin. Živočišná výroba zajišťuje přísun organické hmoty do půdy, který je nutný k udržení její úrodnosti. Technika s flotačními pneumatikami sníží utuženost půd, nejmodernější secí stroje, postřikovače a sklízecí stroje řízené počítači přes GPS snižují spotřebu osiv, hnojiv a pesticidů až o 20 % a přitom se zvýší výroba. Toto je cesta pro zemědělství 21. století. Precizní zemědělství vyžaduje ale značné investice, které si mohou dovolit jen ekonomicky silné podniky, které také zajistí využití této nákladné techniky. Dotace v budoucnu by měly jít převážně na rozvoj chytrého a precizního zemědělství.

*Pro EU je typické, že jsou zemědělci v řadě zemí dotováni. Někteří zemědělci a ekonomové však tvrdí, že dotace do zemědělství nejsou třeba. Jaký je váš pohled na problém dotací?

Dotace do zemědělství potřeba nebudou, pokud je nedostanou všichni. V zemědělství je absolutně tržní prostředí. Přitom v důsledku nesprávně přijatých různých ekonomických opatření se u nás podařilo rozbít jak prvovýrobu, tak i zpracování, ale vyspělý svět a především Amerika jdou obráceným směrem. Před 27 lety byl v Dánsku průměrný chov prasnic asi 50 ks, dnes se tam pod 700 až 1.000 ks nové farmy nestaví. Každá dotace trochu narušuje tržní prostředí, ale zemědělství by se částečně dotovat mělo, jako to dělají například v USA formou podpory odbytu nebo v Evropě podporou sdružování zemědělců. Určitých dotací vždycky bude třeba, protože taková koncentrace v zemědělství nikdy nebude, jako je ve zpracovatelském průmyslu. Zároveň je třeba říci, že naši zemědělci se sami nedokáží ubránit současným nadnárodním řetězcům. Jinou otázkou je, jak se dotace do zemědělství rozdělí. Zemědělci pracují s přírodou, jednou mají výnos obilí 8 tun z hektaru, něco se změní a mají polovinu bez jejich zavinění. Už za Marie Terezie byla zavedena diferenciální renta, která byla stanovena na základě úrodnosti půdy a vzdálenosti od tehdejších obchodních center. Vzdálenost s rozvojem dopravy dnes nehraje důležitou roli, ale vedle úrodnosti půdy se dnes limitujícím faktorem stává úroveň a rozložení srážek.

Pokud to shrneme, dotace by měly vyrovnávat rozdílné podmínky hospodaření a měly by napomáhat sdružování zemědělců, aby byli odpovídajícími partnery svým odběratelům. Obchod se globalizoval, ale Evropa stále podporuje malé farmy, které nemají šanci stát se velkým firmám rovnými partnery. V Americe je dotován odbyt. Stát zaplatí dopravu a přebytečnou produkci odkoupí a prodá ve světě. To je významná pomoc, o které se u nás nemluví. U nás dostáváme dotace, aby se zakonzervoval současný stav a to je cesta do pekel. Například v Americe jsou stanoveny na určité období minimální ceny. Pokud se farmář nevejde do minimální ceny mléka, odkoupí mu krávy a může produkovat to, co umí a na co má podmínky. Jeho produkci mléka nahradí někdo jiný s nižšími náklady. Proto se americké zemědělství zlepšuje. Naproti tomu Evropa ekonomickými nástroji konzervuje špatný stav. Proto jsou v Evropě stále malé farmy. V loňském roce jsme navštívili severní Francii a tam nám sedláci řekli, že je u nich globalizační tlak tak silný, že v prvovýrobě vytvářejí družstva, která musí mít alespoň tisíc hektarů a nejméně 200 krav v jednom stádě, aby odolaly globalizaci a tržním podmínkám v ní.

*Z Bruselu poslední dobou však slýcháme, jak země střední a východní Evropy jsou nevděčné, že jsou přijímači dotací od EU a přitom nejsou s EU solidární. Jak to vidíte vy?

Z dostupných zdrojů ze statistiky a tisku jsem si udělal přehled, kdo je platič a kdo přijímač dotací. Abychom mohli vstoupit do EU, museli jsme otevřít náš trh pro kapitál zahraničních firem, které tady skoupily naše podniky a banky za zlomek skutečné ceny. Po 25 letech je situace následující: V roce 2017 jsme sice dostali od EU o 40 mld. Kč víc, než jsme zaplatili. Na druhé straně jsme odvedli zahraničním firmám na dividendách 310 mld., a ve skryté formě cen mezi zahraničními matkami a českými dcerami odteklo ze země dle odhadu ekonomů dalších 400 mld. Kč. Za loňský rok odteklo z ČR 700 mld. Kč, to je 14 % HDP. Z těch 700 mld. Kč jde jistě 400 mld. do zemí bývalé EU-15, které u nás nejvíce investovaly. Takže dostáváme od EU 40 mld., ale odvádíme 400 mld., to je desetkrát tolik. Sedm set miliard korun odváděných do zahraničí zvyšuje národní důchody cizím státům, doma by tato částka zvýšila národní rozpočet až o 40%. Jinak řečeno, každý občan tohoto státu, včetně dětí a důchodců, přispívá každý rok 70 000 Kč na zvýšení úrovně občanům v bohatých státech, které u nás levně investovali. To co ročně odvádíme zahraničnímu kapitálu, představuje cca roční výši nákladů na důchody a zdravotnictví dohromady.

*Když hovoříme o dotacích, tak se musím zeptat, jak je české zemědělství konkurence schopné v rámci Evropy?

Přes všechna negativa, která přineslo zemědělství v bývalém Československu, předběhlo svým systémem Evropu. V Německu, v Polsku dnes vynakládají prostředky na koncentraci zemědělství, aby ve vesnici nebylo deset sedláků, aby tam byl jeden nebo dva. V té době bylo u nás zkoncentrováno šlechtění, odbyt zemědělských produktů apod. To všechno jsme v průběhu ekonomické a politické transformace počátkem 90. let rozbili a dnes se k tomu musíme vracet. Bohužel, při těchto změnách, jsme zavrhli i některé dobré věci, což je škoda. Přitom se dnes k nim vracíme.

České zemědělství zřejmě moc konkurenceschopné není, jestliže je jeho produkce na úrovni roku 1925 (a zhruba na 63 % roku 1989). Pokud se nezmění systém dotací a prosadí se to, co chce EU, tzn. zastropovat velké podniky maximálně 60.000 € na podnik, tak se i nadále bude omezovat živočišná výroba a české zemědělství příliš konkurenceschopné nebude. Budeme vyrábět produkci rostlinné výroby, kde není potřeba velkých investic a velká potřeba živé práce. Živočišná výroba s velkou potřebou investic a živé práce konkurenceschopná nebude. V ČR pořád máme podniky se špičkovou úrovní živočišné produkce. Pokud sečteme celkové dotace do chovu prasat např. v Německu, pak na vyprodukovaný 1 kg živé hmotnosti vepřového dostávají zemědělci v přepočtu až 10 Kč, v ČR kolem 1,5 Kč. Pokud dojde alespoň k částečnému vyrovnání dotačních podmínek, pak se budoucnosti nebojíme. V chovu prasat dosahují dobré podniky špičkových výsledků, v užitkovosti holštýnských krav jsme v ČR na pátém místě na světě a předběhli jsme celou západní Evropu. Pokud bychom měli alespoň částečně srovnatelné podmínky, pak bychom se o budoucnost českého zemědělství obávat nemuseli. Pokud dotace zůstanou na stejné úrovni, nebo se zastropováním větších producentů zhorší, pak české zemědělství v rámci Evropy a světa mnoho šancí nemá.

U nás jde formou dotací do zemědělství dost peněz, bohužel pro podporu extenzity. Dnes jde u nás 1,5 mld. ročně pro podporu výroby biopotravin, kterých se vyrobí za necelou 1 mld. Kč. Pokud by došlo k zastavení těchto dotací, výroba biopotravin v ČR skončí. Dotace do zemědělství by měly podpořit konkurenceschopnost výroby v rámci EU a světa, ale dnes jsou směrovány do výrob, které nemají perspektivu. Před časem jsme stavěli investice do chovu prasat za 220 mil. Kč. Kdybychom tyto stavěli v Německu, dostali bychom podporu ve výši 60 %, u nás to bylo po započítání všech položek asi 12 %. To představuje při patnáctileté životnosti areálu rozdíl při přepočtu na vyprodukovaný kg masa kolem 3 Kč ve prospěch německého chovatele, to představuje zhruba 10 % nákladů. Podobně je tomu v chovu mléčných krav. Kdybychom stavěli kravín, jedno místo pro krávu by u nás stálo kolem 100 tisíc Kč, v Německu po sečtení dotací z Bruselu, Berlína a Drážďan vyjde v přepočtu na 45 tisíc. Naši zemědělci již v intenzitě výroby do značné míry vyčerpali svoje rezervy, přesto v současných podmínkách dotací konkurenceschopní nejsou.

Jestliže chceme udržet naši zemi mezi vyspělými státy a nebýt jenom banánovou republikou, musíme se poučit z minulých chyb, neopakovat je. Faktem je, že ministři a vlády přicházejí a odcházejí, ale české zemědělství tu bude stále. Jde o to, jakou bude mít úroveň! Není ve světě vyspělý stát, který by neměl vyspělé zemědělství a mezi vyspělý svět se chceme dostat i my.