Změny ve Strategickém plánu SZP povedou ke snížení objemu produkce potravin a tím k jejich zdražení!

Rozhovor s předsedou Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů ČR Bohumírem Dufkem

Kolektivní smlouvy vyššího stupně na rok 2022 v zemědělství

Odborový svaz pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů ČR dne 24. ledna 2022 a podepsal Kolektivní smlouvu vyššího stupně na rok 2022 se Zemědělským svazem ČR a Českomoravským svazem zemědělských podnikatelů. Plné znění KSVS naleznete v příloze.
  • Zveřejněno: 03.09.2019

Aby se uhelné regiony mohly po konci těžby špinavého fosilního paliva zapojit do moderní ekonomiky, musí na svém rozvoji pořádně zapracovat. V zatraktivnění území pro firmy, místní obyvatele i turisty pomáhají inovační projekty, využití bývalých lomů pro obnovitelné zdroje energie či zážitkové vyžití. Severočeské a východoněmecké regiony se ale v tomto pokroku liší.

Přestože uhelné regiony dlouhou dobu zaostávaly za svými „čistšími“ protějšky a obyvatelé z něj kvůli špatnému životnímu prostředí odcházeli za lepším, díky spolupráci firem, univerzit i místních v zatraktivnění krajiny se oblasti postupně transformují. Pomáhají jim v tom peníze ze samotných regionů, státu i Evropské unie.

Průmyslově orientované hnědouhelné regiony v Ústeckém kraji a německé Lužici se sice potýkají s podobnými strukturálními problémy a výzvami odchodu od uhlí, jejich rekultivace a způsob dalšího využití se však do jisté míry liší.

Zatímco v Německu se na území bývalých lomů staví již dlouhodobě sluneční či větrné elektrárny, v Česku se prozatím o tomto kroku jen diskutuje a plánuje.

Jedním z úspěšných projektů je větrná farma Klettwitz u německé obce Schipkau.

Od roku 2000 byla během dvou let na zdejším území bývalého povrchového dolu vystavěna tehdy jedna z největších větrných elektráren v Evropě čítající 38 větrníků o výšce 80 až 100 metrů. O 14 let později byly nahrazeny o 40 až 60 metrů vyššími turbínami, zůstalo jen šest původních „menších“. Dnes se staví dalších deset vyšších. Energie z nich získaná prouděním větru se pak přenáší a distribuuje napříč Německem.

Uhelným regionům chybí lepší image

K rozvoji uhelných regionů pomáhá i cestovní ruch. Přestože je v tom Německo mnohem dál než Česko, obě země se nadále potýkají se špatnou imagí. Jsou totiž často nálepkovány jako „špinavé oblasti“. Obě území však mají co nabídnout, ať už pro milovníky vodních sportů, cyklistiky, pěší turistiky nebo dalšího cestovatelského a relaxačního vyžití.

Jednou z možností využití bývalých oblastí povrchové těžby uhlí je totiž jejich zaplavení. V Česku zatím existují pouze dvě jezera vzniklá rekultivací bývalých povrchových dolů – starší jezero Milada a novější jezero Most. První z nich, vytvořené v těžební jámě hnědouhelného dolu Chabařovice, bylo napouštěno od roku 2001 a v roce 2010 zpřístupněno veřejnosti. Druhé z nich, vzniklé rekultivací bývalého dolu Ležáky, by mělo být pro veřejnost otevřeno zřejmě příští rok, protože se zde ještě dokončují některé projekty. Na území bývalých severočeských hnědouhelných dolů by do budoucna mělo podle Tomáše Budína z Palivového kombinátu Ústí vzniknout dalších sedm jezer, které by mohly být propojeny kanály.

V německé oblasti Lužice (na území Saska a Braniborska) se v chráněných přírodních oblastech naopak již rozvinula celá jezerní krajina čítající více než 25 umělých jezer s celkovou plochou 14 tisíc hektarů. Deset z nich je nyní propojeno 13 splavnými kanály a do budoucna by jich mělo být ještě více.

Kolem jezer pak vznikají hotely, kempy, restaurace či pláže a další nezbytná kvalitní infrastruktura. Pobyt je možné strávit i v plovoucích domech.

Ne všechna vodní tělesa jsou ale zatím dostatečně kvalitní a vhodná pro život, přestože se v nich dá koupat. Některé se totiž stále ještě potýkají s vysokou koncentrací železa a síry, například jezero Bergheider See v blízkosti bývalého těžebního mostu u braniborského města Lichterfeld, které vodní hladinou zakrývá bývalý lom Klettwitz-Nord (na obrázku). V jeho blízkosti se dnes také rozkládají solární panely či větrné turbíny.

Problém nízké kvality vody či sesuvy půdy v okolí jezer v důsledku poklesu hladiny podzemních vod se ale postupem let může změnit, ať už přirozenou cestou nebo zásahem člověka. Jezero pak může být vhodné třeba i pro rybaření nebo potápění. Tak tomu je v případě jezera Neuwieser u obce Elsterheide, které se využívá už od roku 2003. Kvalita vody je tu podle Matthiase Müllera tak výborná, že už 4 roky nemusí do vody uměle přidávat vápno pro zmírnění kyselosti vody. Ryby, zejména štiky, se sem dostaly při povodních v roce 2006, kdy se řeka, která přivádí vodu do jezera, rozvodnila a zavedla sem živočichy.

Turistickým lákadlem se mohou stát i pozůstatky těžby. V Německu u obce Lichterfeld je například možné absolvovat v červených přilbách hodinu a půl trvající komentovanou prohlídku 502 metrů dlouhého a dnes 11 tisíc tun těžkého bývalého těžebního mostu F60, ocelového obřího rypadla ve výšce 74 metrů, které má podobu položené Eiffelovy věže (na obrázku níže).

A je jako nové, respektive rekonstruované a zpřístupněné za finanční spoluúčasti EU na počátku nového tisíciletí. V minulosti totiž nebylo pro těžbu příliš využíváno. Zprovoznění mostu proběhlo v březnu roku 1991, kvůli klesajícímu zájmu o uhlí ale byl jeho provoz ukončen již v červnu 1992. Za 13 měsíců provozu dokázalo ze země dostat za pomoci 22 horníků i hornic na stroji a dalších 200 v areálu, kteří pracovali na tři směny osm hodin denně, celkem 13 milionů tun uhlí, tedy milion tun za rok.

Areál je v současnosti využíván také pro hudební festivaly nebo jiné kulturní akce.

Ústecký kraj zatím tak širokou turistickou infrastrukturu postrádá. Kvůli industriální krajině a poničeným městům a památkám, jako je například město Duchcov či zámek Jezeří, se sem návštěvníci v minulosti příliš nehrnuli, přestože by je tu města vítala s otevřenou náručí. Díky propagaci čtyřech destinačních agentur (České Švýcarsko, Krušné hory, České Středohoří a Dolní Poohří) se však počet turistů v regionu rok od roku zvyšuje. A do budoucna se dá díky rozvoji dalších letních i zimních volnočasových aktivit očekávat pokračující rostoucí trend. Přispět k tomu mimo jiné může i letošní zapsání Montanregionu Krušných hor na seznam světového dědictví UNESCO. Nemalou měrou k tomu přispěly i projekty spolufinancované EU.

O hornickou krajinu mají zájem také filmaři, a to jak ti čeští, tak i zahraniční. Své o tom ví Ústecký kraj, kde se natáčel například český seriál Rapl 2 či Most nebo film Úsměvy smutných mužů. Velkou zásluhu na tom má Filmová kancelář Ústeckého kraje (Fkúk). Jen za loňský rok se tu podle Jiřího Válka, vedoucího odboru cestovního ruchu Ústeckého kraje, natáčelo asi 40 filmů a seriálů.

Televizní a filmové snímky z míst, kde se dříve těžilo uhlí a dnes vzniká nová krajina, lidem ukazuje, že stojí za to navštívit i tyto končiny a třeba se tu i usídlit.

Starostka Litvínova Kamila Bláhová má ale opakovaně z filmové kanceláře rozpaky. Podle ní totiž neplní svůj účel dostatečně.

„Například seriál Rapl vytváří spíše špatnou image kraje, protože ukazuje kouřící továrny, díry po těžbě či vysokou míru kriminality. Nezaznamenala jsem ale žádný filmový počin, který by ukazoval krásy kraje, jako například České Švýcarsko,“ kritizovala způsob propagace kraje starostka a doporučila šířit o regionu i to dobré, co oblast může nabídnout.

Podpůrné subjekty

Další kultivaci krajiny a zahlazování následků hornické těžby pak mají v rukou samotná města, například opravou chodníků, památek a dalších objektů, které jsou často dotované z fondů EU. V rozvoji těžbou zasažených lokalit, které jsou v odpovědnosti státu, pomáhá také státní podnik Palivový kombinát Ústí (PKÚ). V jeho plánech na rekultivaci 400 kilometrů čtverečních těžbou zasaženého území dominuje kromě zatopení bývalých dolů také rozvoj obnovitelných zdrojů energie (například formou přečerpávacích elektráren), udržení vody v krajině, zkvalitnění zemědělské půdy, obnova brownfieldů (staré a nevyužívané areály) a budování smart cities.

Ve východním Německu se rekultivací hnědouhelnou těžbou postižených oblastí zabývá například speciálně vytvořená agentura Lausitzer und Mitteldeutsche Bergbau und Verwaltungsgesellschaft (LMBV), která hledá konkrétní technická řešení pro územní plány. Oproti PKÚ, která postupuje samostatně, však činnost LBMV závisí na plánech spolkových orgánů.

Západní sousedé se snaží především o vybudování průmyslové infrastruktury a její propojení mezi jednotlivými spolkovými zeměmi. To ale není vůbec jednoduchý úkol kvůli občasnému nesouhlasu ochránců přírody či složitým stavebním zákonům. Upozornil na to předseda spolku Zweckverband Lausitzer Seenland Sachsen Michael Harig během čtyřdenní studijní cesty do uhelných regionů v Česku a Německu, kterou ve druhé polovině července pořádala pražská kancelář Heinrich-Böll-Stiftung spolu s Europäische Akademie Berlin.

Dalším problémem, který poznamenal Jörg Schlenstedt z LBMV, je také skutečnost, že Lužická oblast zasahuje i do Braniborska, ale finance od saské spolkové vlády lze využít pouze na území Saska. Navíc je potřeba dotovat nejen stavbu, ale i následnou správu, na co.

Kromě technické rekultivace má svůj význam také ponechání těžbou zasažených ploch přírodním procesům.

V inovacích je budoucnost

V neposlední řadě jsou pro uhelné regiony důležité inovace. V Německu vznikají tzv. inovační regiony, které mj. vyhlašují soutěže nápadů. Firmy nebo obce také spolupracují s těžebními společnostmi nebo univerzitami, například braniborskou Technickou univerzitou Cottbus-Senftenberg (BTU). Ta je podle její rektorky profesorky Katrin Salchertové „motorem regionálního rozvoje“ v Braniborsku. Na její půdě se provádí základní i aplikovaný výzkum v oblasti digitalizace, senzorů, vody a řas, zvýšení kvality půdy, či udržitelnosti a energetiky.

Aktuálně je univerzita zapojena například do projektu testující technologie, které řidiče upozorní na volná parkovací místa ve městě. Budou se také testovat čtvrti ve městě, které by mohly být energeticky neutrální.

Nezbytná je v rozvoji uhelných regionů rovněž podpora malých a středních podniků a start-upů, například formou start-up center nebo inkubátorů, či šíření příkladů dobré praxe v rámci jednoho státu/regiony či přeshraničně, například prostřednictvím vzorových modelů.

O to stát se inovačním hubem usiluje i Ústecký kraj. Odrazovým můstkem může být místní inovační centrum (ICUK), které podobně jako v Německu spolupracuje s místními firmami nebo Univerzitou Jana Evangelisty Purkyněho (UJEP). Uvedl to během debaty v Ústí nad Labem ředitel centra Martin Mata.

Aktuálně je podle něj největším počinem centra projekt pro autonomní řízení automobilů. Díky němu v Mostě otevřou s finanční podporou EU polygon pro testování autonomních aut v městském i dálničním provozu, který bude určen pro nejednu automobilku. Kromě toho má inovační centrum v plánu realizovat další asi desítku projektů.

Díky všem těmto aktivitám se pak ze špinavých regionů může stát moderní centrum. Úspěšným příkladem je saský region, který se postupně dostává mezi lídry automobilového a strojírenského průmyslu, inovací, vzdělání či výzkumu v oblasti mikroelektroniky nebo technik životního prostředí a čisté energetiky. S tisícovkou zámků a hradů, čtyřstovkou muzeí a dalších kulturních a turistických zajímavostí má region co nabídnout i pro volný čas.

Rozdíly v transformaci hnědouhelných regionů a souvisejících výzvách v Česku a Německu podrobněji zkoumá studie vydaná pražskou kanceláří Heinrich-Böll-Stiftung ve spolupráci s think tanky E3G a Glopolis, která je výsledkem několika diskusí expertní skupiny složené z představitelů státní správy a samosprávy, energetických firem, odborů, akademiků i zástupců občanské společnosti v České republice a Německu.

  • Zdroj: euractiv.cz