Ministerstvo zdravotnictví ČR, potažmo vládní koalice, se, po uplynulé čtyři roky chlubí tím, že se, české zdravotnictví, značně zlepšilo, pokud jde zajištění zdravotní péče o naše občany, včetně vysoce kvalitně provedených lékařských operací a zákroků. Naše zdravotnická veřejnost růst kvality péče, po odborné stránce, uznává, ale současně však upozorňuje, že je nutné české zdravotnictví reformovat, což se však dosud neděje. Zejména členská základna České lékařské komory (ČLK) a zdravotnických odborů je slyšet, že současná vláda, ve své podstatě, nemá žádný plán, jak naše zdravotnictví reformovat.

Přirozeně, že pokud současná vláda má určitý plán, jak české zdravotnictví reformovat, je logické, by s ním seznámila, nejen odbornou zdravotnickou veřejnost, ale především i členy Výboru pro zdravotnictví Poslanecké sněmovny PČR. Proto jsme také oslovili místopředsedkyni tohoto výboru, poslankyni Karlu Maříkovou (SPD), které jsme položili několik otázek.

Jak to osobně, vidíte, z hlediska nastavení a nastartování potřebné koncepce reformy českého zdravotnictví?

Jako místopředsedkyně Výboru pro zdravotnictví Poslanecké sněmovny PČR vnímám volání, naší zdravotnické veřejnosti, po reformě českého zdravotnictví jako naprosto oprávněné. Dlouhodobě čelíme strukturálním problémům: nedostatku personálu, nerovnoměrnému rozmístění péče, přetíženým nemocnicím, stagnaci v oblasti prevence či nedostatečnému finančnímu ohodnocení pracovníků ve zdravotnictví.

To, co ale v posledních letech opravdu chybí, je ucelený a srozumitelný plán, jak systém skutečně reformovat, a nejen záplatovat jeho akutní slabiny. A právě zde chápu frustraci odborné veřejnosti, České lékařské komory, zdravotnických odborů i pacientských organizací. Vláda sice mluví o reformách, ale konkrétní, a systémové kroky, zatím veřejnost, ani odborníci, příliš nevidí.

Reforma zdravotnictví se přitom nesmí dít od stolu, a bez lidí, kteří denně pečují o pacienty. Musí být postavena na otevřeném dialogu s odborníky, se zástupci profesních organizací i se samotnými pacienty. A co je klíčové, musí být uskutečněna s respektem k lidské důstojnosti, kvalitě péče a rovnosti přístupu ke zdravotním službám.

Na výboru pro zdravotnictví se snažíme tato témata otevírat, diskutovat, a tlačit na vládu, aby místo slov, přišly konkrétní činy. Zdravotnictví nesmí být jen volební téma, ale musí být skutečnou prioritou státu!

Bez jasné koncepce a odvahy k odpovědným rozhodnutím ale zdravotnictví dál balancuje na hraně, a to si naši pacienti ani zdravotníci nezaslouží.

Problém nedostatku financí, podle ČLK a zdravotnických odborů, odstartoval, v roce 2022, ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09) tím, že snížil výši plateb za státní pojištěnce o 14 miliard korun. Není to v rozporu s tvrzením současné vlády, že podporuje české zdravotnictví?

Vláda skutečně opakovaně tvrdí, že se odborná úroveň českého zdravotnictví zlepšuje. Ano, máme kvalitní lékaře, špičkové odborníky a moderní přístrojové vybavení. Ale to samo o sobě nestačí. Zdravotnictví tvoří především lidé, a pokud chybí personál, lékaři i sestry jsou vyčerpaní, demotivovaní a mladí absolventi odcházejí do zahraničí, je jasné, že systém je ve vážných problémech.

A právě zde přichází obrovský krok zpátky, který učinil ministr Válek snížením plateb za státní pojištěnce o 14 miliard korun! To je rozhodnutí, které poškodilo celý systém. V situaci, kdy nemocnice volají o pomoc, kdy se prodlužují čekací doby na péči, a kdy personál zvažuje odchod z profese, je takový zásah nejen nepochopitelný, ale přímo nezodpovědný!

A co je nejhorší, tyto peníze se dosud do systému nevrátily. Vláda o podpoře zdravotnictví jen mluví, ale skutečnou podporu ve státním rozpočtu nevidíme. SPD na to opakovaně upozorňuje a ve Výboru pro zdravotnictví jsme tyto kroky ministra Válka tvrdě kritizovali. Bohužel, ale narážíme na neochotu vládní koalice situaci řešit věcně a s respektem k realitě v terénu.

Je potřeba si přiznat, že současný stav je výsledkem špatného řízení, absence dlouhodobé strategie a politické neochoty vlády investovat do zdraví občanů. Pokud stát nebude brát zdravotnictví jako prioritu, bude se krize jen prohlubovat.

Zdravotnictví není výdaj, je to investice. A pokud to ministr Válek a jeho kolegové nepochopí, bude to daň, kterou zaplatíme my všichni jako pacient.

ČLK a zdravotnické odbory se toto snížení plateb za státní pojištěnce nelíbí a požadují po vládě, aby tyto platby byly zvýšeny. Předpokládám, že i vy jste stejného názoru…

Ano, v tomto směru zcela sdílím obavy, které opakovaně zaznívají jak od České lékařské komory, tak od zdravotnických odborů. Vždyť, platba za státní pojištěnce, tedy za děti, seniory, nezaměstnané a další skupiny, které nejsou ekonomicky aktivní, skutečně dlouhodobě neodpovídá reálným nákladům na zdravotní péči. To, že stát platí pouze zhruba čtvrtinu průměrné mzdy, je, ve srovnání s řadou západoevropských zemí, velmi podhodnocené. A právě tento podíl měl být postupně navyšován, místo toho jej, ale ministr Válek v roce 2022 naopak snížil, a dosud nevyrovnal. Výsledkem je výpadek 14 miliard korun v systému, který je už teď napnutý k prasknutí!

Tvrdit, že se tím nic nestalo, je zavádějící. Ve skutečnosti se to dotýká každého lékaře, každé nemocnice, každé sestry, a nakonec každého pacienta. Tyto prostředky totiž slouží na úhradu výkonů, na platy zdravotníků, na provoz zdravotnických zařízení. Bez těchto peněz není možné zajistit péči v potřebné kvalitě ani rozsahu.

ČLK a zdravotnické odbory poukazují i na to, že je potřebné se podívat na výši finančních rezerv zdravotních pojišťoven, které se postupně, ale neustále snižují. Přitom se, z těchto peněz, financují zdravotní výkony, které jsou poskytovány našim občanům! Co, k tomu můžete dodat?

Pokud jde o finanční rezervy zdravotních pojišťoven, ty se dramaticky tenčí. V roce 2020 měly pojišťovny ve fondech rezerv téměř 60 miliard korun. Dnes jsme na hranici zhruba 20 miliard, a tento pokles nadále pokračuje. Rezervy přitom fungují jako bezpečnostní polštář, zejména v dobách krize, inflace nebo mimořádných výdajů. Pokud se vyčerpají, systém nebude mít žádnou obranu před kolapsem.

Je naprosto nezbytné, aby stát přestal zdravotnictví využívat jako rozpočtovou rezervu, a začal ho skutečně brát jako prioritu. Zvýšení plateb za státní pojištěnce není žádný luxus, je to naprostý základ stability systému. Bez něj budou mít zdravotníci stále méně prostředků na péči, a pacienti se budou častěji setkávat s odkládáním léčby, delšími čekacími lhůtami a uzavíráním oddělení.

Pokud chceme udržet veřejné zdravotnictví funkční a solidární, musíme ho přestat oslabovat politickými rozhodnutími, která neodpovídají realitě ani potřebám lidí.

Vláda, se v poslední době, také snaží, aby jí s financováním zdravotnictví, pomohly i kraje. Jak k tomuto problému, krajská zastupitelstva, podle vás, přistupují?

Tato otázka je velmi důležitá, protože ukazuje, jak se stát snaží přenášet odpovědnost za financování zdravotnictví na kraje, tedy na veřejné rozpočty, které už samy o sobě čelí enormnímu tlaku.

Ano, kraje mají ve své gesci nemocnice a specializovaná zařízení, ale rozhodně nelze očekávat, že ponesou tíhu podfinancovaného systému samy. Krajská zastupitelstva se ve většině případů snaží situaci zvládat co nejlépe, hledají úspory, dotují provoz nemocnic ze svých rozpočtů, podporují personální stabilizaci, modernizují vybavení. Ale jejich možnosti jsou omezené. Nejsou to kraje, kdo má zodpovědnost za nastavení celkového financování zdravotní péče, to je úloha státu!

Jestliže stát snižuje platby za státní pojištěnce, přičemž nedoplňuje, do systému, chybějící finance, a zároveň se obrací na kraje, aby situaci „nějak vyřešily“, je to přenášení odpovědnosti bez odpovídajících kompetencí a zdrojů. Kraje nejsou bankomat, který má sanovat chyby centrální vlády.

Navíc je potřeba říci, že situace se, kraj od kraje, liší. Některé kraje jsou ve výrazně horší ekonomické kondici než jiné. To potom znamená, že přístup k péči se začíná odvíjet od místa bydliště, což je v přímém rozporu s principem rovného přístupu k zdravotní službě pro každého občana!

Krajská zastupitelstva dělají, co mohou, ale stát nemůže čekat, že ponesou důsledky jeho vlastního nezodpovědného přístupu. Pokud vláda říká, že zdravotnictví je její priorita, musí se to projevit i v činech – zejména v zajištění dostatečného a stabilního financování, které neláme páteř ani krajským rozpočtům, ani nemocnicím, ani zdravotníkům.

Podle ČLK a zdravotnických odborů ministerstvo zdravotnictví podporuje velké, zejména fakultní nemocnice. Doporučuje rušení malých nemocnic, s tím, že by se měly, kvůli stárnutí obyvatelstva, specializovat spíše na následnou péči. Neoslabí to akutní péči o občany žijící v obcích a malých městech?

Ano, tato obava je naprosto oprávněná, a zaznívá nejen od České lékařské komory a zdravotnických odborů, ale také od řady starostů, lékařů i samotných pacientů z menších měst a venkova. Zvýhodňování velkých, zejména fakultních nemocnic, na úkor těch menších, vede k výraznému oslabení dostupnosti akutní péče v regionech. Myšlenka, že malé nemocnice by se měly proměnit pouze na zařízení poskytující následnou či geriatrickou péči v praxi, může znamenat, že pacienti s akutními problémy, například srdcem, úrazy nebo náhlými stavy budou muset dojíždět desítky kilometrů, a to často za ztížených podmínek, v noci nebo bez odpovídající dopravní obslužnosti. Navíc tím vzniká nebezpečný nerovný přístup ke zdravotní péči.

Obyvatelé velkých měst budou mít špičkovou dostupnost lékařů a zařízení, zatímco lidé v malých městech a venkovských oblastech budou odkázáni na převozy, delší čekací doby a omezenou kapacitu. To není reforma, to je postupné vyklízení zdravotnické infrastruktury z venkova!

Specializace a efektivita zdravotnické sítě jsou důležité, ale nesmí to znamenat likvidaci základní péče v regionech! Zdravotnictví, není pouze otázkou čísel a výkazů, je to především služba lidem! A ti mají právo na dostupnou péči bez ohledu na to, kde žijí! Pokud vláda opravdu plánuje rušení akutních lůžek v malých nemocnicích, pak musí férově říci, jak chce zajistit, aby se žádný občan, kvůli tomu, nedostal do ohrožení života. Zatím ale vidíme spíše neochotu naslouchat terénu, a pokračující centralizaci, která může zdravotní péči na venkově ještě více zhoršit. A to je cesta, která se nám všem může v budoucnu krutě vrátit!

Nesmíme vynechat ani ambulantní péči. V řadě obcí i malých měst si lidé stěžují na nedostatek praktických lékařů i ambulantních specialistů. Určitě se setkáváte s názory a návrhy, jak tuto situaci změnit. Ale, to asi není úkol, který se dá zvládnout v dohledné době?

Přesně tak, nedostatek praktických lékařů a ambulantních specialistů v menších městech a obcích je dnes jedním z nejvážnějších problémů českého zdravotnictví. A nejde o problém, který vznikl ze dne na den, je to důsledek dlouholetého podceňování regionální péče, stárnutí lékařské populace a složitého systému vzdělávání a atestací. Z terénu, od lékařů, starostů i samotných pacientů, zaznívá celá řada návrhů, jak situaci zlepšit. Často se mluví o potřebě motivačních programů pro mladé lékaře, kteří by po škole měli chuť odejít do regionů například formou finančních pobídek, zajištění bydlení, zjednodušení administrativy nebo podpory ordinací v rámci krajské či státní správy. Mnozí navrhují také posílit roli lékařských fakult, a změnit systém specializačního vzdělávání tak, aby více odpovídal potřebám praxe.

Změna se nedá udělat přes noc. Ale problém je, že současná vláda nepředstavila žádný konkrétní a systematický plán, který by ukazoval, jak k řešení chce krok za krokem dojít a vše nechává na krajích a obcích, které mají omezené možnosti benefitů, jak přilákat lékaře do svých regionů a měst. Místo toho jsme svědky roztříštěných, nesystémových kroků, které často končí jen na papíře. A mezitím přibývá obcí, kde není ani jeden praktik, kde lidé musí čekat týdny na odborné vyšetření nebo jezdit desítky kilometrů do nemocnice.

Ambulantní péče je přitom klíčová, zachycuje problémy včas, odlehčuje nemocnicím, a zajišťuje lidem základní zdravotní jistotu. Pokud ji necháme dále chátrat, bude to mít vážné následky pro celý systém. Musíme si uvědomit, že bez dostupné ambulantní péče v regionech, nebude fungovat ani ten nejlepší nemocniční systém. Změna je možná, ale potřebuje odvahu, dlouhodobou strategii, a hlavně respekt k hlasům těch, kteří v terénu denně slouží pacientům. A právě těm musí stát konečně naslouchat, a přestat před realitou zavírat oči.

Lidem v obcích a malých městech se nelíbí i rušení lékařské služby první pomoci. Větší nemocnice, krajské a fakultní, si stěžují na přetížení jejich pohotovostních služeb. Dá se s tím něco dělat?

Ano, tohle je opravdu palčivý problém, který se čím dál častěji dotýká běžného života lidí v menších městech a obcích. Rušení lékařské služby první pomoci (LSPP) je pro mnoho občanů nejen nepochopitelné, ale i nebezpečné. Když má někdo večer horečku, dítě s bolestmi nebo náhlý zdravotní problém, nechce ani nemůže jezdit desítky kilometrů do nejbližší krajské nemocnice. A právě tyto nemocnice si pak oprávněně stěžují na přetížení svých urgentních příjmů. Tam totiž často míří pacienti s běžnými obtížemi, které by jinak mohla bezpečně řešit lokální pohotovost nebo praktický lékař.

Místo efektivního rozdělení péče tak dochází k neefektivnímu zahlcení nemocnic, což zhoršuje péči pro skutečně akutní případy. Zajímavým příkladem je Francie. Tam existuje zákonná povinnost pro praktické lékaře podílet se na pohotovostní službě. Tento systém funguje jako součást veřejné služby, tedy něco, co lékař vůči společnosti přirozeně vykonává, samozřejmě za spravedlivých podmínek a odpovídající finanční kompenzaci.

U nás ale chybí nejen legislativní rámec, ale především ochota ministerstva zdravotnictví situaci řešit systémově. Mnozí praktičtí lékaři jsou přetíženi, stárnou, a nemají nástupce. Přitom právě oni mohou být klíčovým prvkem záchrany základní dostupnosti pohotovostní péče, pokud by stát vytvořil systém, který jim to umožní zvládnout personálně, ekonomicky i právně. Není správné, že stát ruší LSPP bez náhrady, a zároveň nechává nemocnice přetížené, zatímco lidé v regionech zůstávají bez dostupné pomoci. Je nutné buď obnovit a zachovat LSPP v terénu, nebo motivovat lékaře a podpořit služby přímo v obcích. Zdravotní péče nesmí být jen výsadou měst. Je to základní právo a stát má povinnost ho zajistit každému, bez ohledu na to, kde žije.

Vraťme se k obecné proklamaci o podpoře českého zdravotnictví ze strany vlády, ale, jak slyšíme od širší zdravotnické veřejnosti, konkrétní kroky zatím nejsou vidět. Co by se, podle vás, v našem zdravotnictví změnit?

Tohle je otázka, kterou slýchám stále častěji a naprosto oprávněně. Vláda sice opakovaně prohlašuje, že zdravotnictví je její prioritou, ale v praxi zatím nevidíme konkrétní systémové kroky, které by skutečně odpovídaly vážnosti situace, ve které se české zdravotnictví nachází. Zdravotnická veřejnost lékaři, sestry, odbory, komory i pacientské organizace už dlouho volají po změně. Chybí jasná strategie, chybí stabilní financování, chybí podpora personálu. Místo toho jsme svědky chaotických rozhodnutí, jako bylo například snížení plateb za státní pojištěnce, což systém připravilo o miliardy korun v době, kdy každá koruna chybí.

Já osobně považuji za naprosto zásadní, aby se konečně začalo mluvit pravdivě a otevřeně jak o problémech, tak o nutných řešeních.

Zdravotnictví potřebuje:

1. Dlouhodobý finanční plán, který nebude závislý na momentálních politických prioritách, ale na reálných potřebách systému a demografickém vývoji.
2. Personální stabilizaci a motivaci mladých lékařů a sester, důstojné pracovní podmínky, odstranění zbytečné administrativy a podporu regionální péče.
3. Záchranu ambulantního sektoru a malých nemocnic, které tvoří páteř zdravotní péče mimo velká města. Bez nich se dostupnost péče dál propadne.
4. Znovuzavedení pohotovostní péče a služeb v terénu, aby lidé nemuseli za základní pomoc cestovat desítky kilometrů.
5. Silnější zapojení odborné veřejnosti do tvorby zdravotní politiky bez spolupráce s lidmi z praxe žádná reforma nebude fungovat.

Změnit české zdravotnictví není otázka jednoho roku. Ale změna musí začít konkrétními činy, ne prázdnými sliby. A pokud vláda opravdu myslí svou podporu vážně, musí ji konečně dokázat v realitě ne v tiskových zprávách.