Změny ve Strategickém plánu SZP povedou ke snížení objemu produkce potravin a tím k jejich zdražení!

Rozhovor s předsedou Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů ČR Bohumírem Dufkem

Kolektivní smlouvy vyššího stupně na rok 2022 v zemědělství

Odborový svaz pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů ČR dne 24. ledna 2022 a podepsal Kolektivní smlouvu vyššího stupně na rok 2022 se Zemědělským svazem ČR a Českomoravským svazem zemědělských podnikatelů. Plné znění KSVS naleznete v příloze.
  • Zveřejněno: 15.12.2017
  • Autor: Ing. Jaroslav Ungerman

Poslední čísla o vývoji nezaměstnanosti v ČR jsou skutečně impozantní. Podle poslední zprávy dosahuje míra nezaměstnanosti jen 2,7 % a je – již několikátý měsíc - nejnižší v EU, která má průměr 7,4 %. Náš nejbližší soused – Slovensko má nezaměstnanost na úrovní 7 % a ti nejhorší v Evropě – Řecko kolem 20 % a Španělsko 16 % a Itálie 11%. Jistě je to jen náhoda, že právě tyto země mají také problémy se schodky veřejných financí atd., ale to je na jinou diskusi.

I toto nízké číslo české nezaměstnanosti však vyvolává diskuse. V prvé řadě o tom, že je tu stále ještě mnoho nezaměstnaných – kolem 265 tis. osob a je proto nutno naši politiku zaměstnanosti ještě dál posilovat.

Myslím si, na rozdíl od těchto úvah, že číslo celkové nezaměstnanosti 3 % v podstatě znamená plnou zaměstnanost, že ti, co jsou v této evidenci, již většinou nechtějí pracovat a asi práci ani aktivně nehledají. Průměrná doba nezaměstnanosti dosahuje dva roky. Je to doklad toho, že někdo intenzívně hledá práci nebo je to něco jiného?

Možná, že bychom si v úvahách o této nezaměstnanosti mohli položit i následující otázku. Připouštíme, že je zde skupina lidí – a myslím, že asi nevíme, jak je početná – která již v druhé generaci nepracuje? Rodiče nepracují a jejich dnes již zletilé děti také docházejí pro podporu na úřad práce. 

            Nebo jinak – existuje přehled o tom, kolik lidí jen příležitostně pracuje, protože si našli nějaký svůj způsob, jak „fungovat“ v současné společnosti a v podstatě nemít trvalé zaměstnání. Nepatří sem mnozí z desetitisíců lidí postižených exekucemi? Dokážeme vůbec dnes např. porovnat databáze plátců zdravotního pojištění, sociálního pojištění a plátců daně z příjmů, aby byl možné zjistit, kolik je těch, kteří jsou mimo některé tyto systémy. Předpokládám totiž, že sotva se najde někdo, kdo by si zdravotní pojištění neplatil - kromě bezdomovců. Kdybychom dokázali hlouběji nahlédnout do struktury této nízké nezaměstnanosti, pak by to možná jinak formovalo náš pohled na priority boje s nezaměstnaností a tendence vývoje trhu práce.

Dnes je v české ekonomice neobsazeno zhruba 200 tisíc pracovních míst a pravděpodobně ani to není konečné číslo, neboť zatím stále narůstá. Uvádí se, že největší poptávka po pracovních silách se koncentruje na profese dělnické v průmyslu, stavebnictví, uklízeče, řidiče nákladních automobilů atd. Vesměs jde o profese vyžadující nízkou kvalifikaci.

Jako jeden z receptů, jak zvýšit zájem o tato pracovní místa se navrhuje zvýšit zde mzdy, neboť nabízené mzdy jsou zde blízko úrovně minimální mzdy, možná někde kolem 15 tis. Kč. Je to však skutečně recept? Jak už bylo řečeno, jde často o profese, kde se nepožaduje žádná zvláštní kvalifikace - žádná střední škola, ani vyučení. K výkonu práce stačí zácvik, zaškolení.

Potom si položme otázku, jak vysoká by v takové profesi měla být mzda, aby byla dostatečně atraktivní a přilákala ty, co jsou zatím mezi nezaměstnanými? Má to být 20 tisíc korun nebo ještě výše? Jistě je možné takové mzdy zvýšit třeba na úroveň 20 tis. Kč.

Jak by však v takovém případě měly vypadat mzdy kvalifikovaného dělníka nebo inženýra? Měly by být také zhruba dvojnásobné, nebo ještě vyšší, když jde o vysoce kvalifikovanou práci? Jak by asi taková mzdová politika nakonec skončila? To bych se raději neodvážil domýšlet. 

Dovážet pracovní síly?

Nárůst počtu neobsazených pracovních míst je pro některé naše firmy problémem, který bychom neměli zlehčovat. Snad i proto je toto téma dnes předmětem sporů, jak to řešit.

Jednou z cest, která se nabízí, je umožnit příchod dalších pracovních sil ze zahraničí na náš pracovní trh. Někteří analytici však v tom vidí nebezpečí rozvoje nekalé konkurence na pracovním trhu a vstup většího počtu zahraničních pracovníků na náš trh odmítají.

Zkusme si teď na pár číslech ukázat současnou situaci na našem pracovním trhu a zejména jeho perspektivu a hledejme odpověď na otázku, zda vůbec je naděje na nějaké znatelné zvýšení počtu pracovních sil v příštích letech.

Současná demografická situace vypadá následovně. Podle údajů ČSÚ bylo v roce 2016 ve věku 55 – 64 let celkem 1,374 milionu osob. Ti v příštích deseti letech odejdou do důchodu a „nahradí“ je na trhu práce ti, kteří byli v minulém roce ve skupině 10 – 19 let. Těch je 939 tis.

Nabídka na trhu práce se v příštích deseti letech tak zmenší zhruba o 430 tis. osob, v průměru o 40 tis. osob méně bude přicházet na trh každým rokem.

Je to důsledek demografického vývoje především v devadesátých letech. Tehdy mezi lety 1992 až 1997 klesl počet narozených dětí o téměř 40 tis ročně tj. o třetinu. Po roce 2000 se sice porodnost zlepšila, ale úroveň počátku devadesátých let již dosažena nebyla. Ten rozdíl se pohybuje někde kolem čtvrtiny, o kterou je současná porodnost nižší oproti začátku devadesátých let a ta se dále reprodukuje.

Proto ani není naděje na to, že by se situace s nabídkou pracovních míst mohla zlepšit za dalších deset let, tedy kolem roku 2030. Porovnáme-li věkové skupiny těch, kteří jsou mladší dvaceti let s těmi, kterým je dnes 45 let a více a kteří v průběhu příštích dvaceti let odejdou do důchodu, pak se nabídka na trhu práce zmenší zhruba o 670 tis. osob.

Pokud proto zaznívají hlasy, že bychom potřebovali každým rokem zhruba nových 40 tis. pracovních sil „dovézt“, pak mají toto opodstatnění. Přitom tím bychom jen pokryli demografický úbytek pracovních sil. To však neřeší zaplnění volných pracovních míst – a těch je v současnosti 200 tisíc.

Přirozeně, že se zde okamžitě nabízí řešení – zvyšte produktivitu práce novou technikou, robotizací či digitalizací. Jako teoretické řešení je to správně – ale nová technika potřebuje investice a ty nejsou zadarmo. A taky taková řešení nepřijdou ze dne na den.

Ještě jednu poznámku v této souvislosti. Hovoříme-li o digitalizaci, pak je dobré připomenout, že se jako závažný problém uvádí, že může uvolnit v příštích – možná dvaceti - letech  200 – 400 tisíc pracovních sil. Přesné číslo nikdo nezná. Ale potom by tyto uvolněné pracovní síly zaplnily jen současný počet volných pracovních míst – za jinak stejných podmínek tj. bez ohledu na budoucí vývoj produktivity práce atd. A v podstatě by vůbec nepokryly předpokládaný demografický úbytek nabídky pracovních sil.

My bychom však tyto pracovní síly potřebovali teď hned a tak jejich dovoz je způsobem, jak překlenout tuto krátkodobou potřebu. Nakonec nebylo by takové řešení nic nového. Nedostatek pracovních sil řešily Německo či Francie, ale i jiné země v západní Evropě, v padesátých a šedesátých letech příchodem statisíců zahraničních dělníků, kteří nastoupili právě do těch málo placených pracovních míst nevyžadujících zvláštní kvalifikaci atd.

Ovšem z krátkodobého řešení se nakonec stalo dlouhodobé. Nesporně proto, že ekonomika si „přivykla“ na tato pracovní místa. Ta nebyla nahrazena technickými řešeními, a pokud se tak stalo, tak tito pracovníci přestoupili jinam – asi do míst s možná o něco vyšší kvalifikací. Současně také došlo k tomu, že mnohé z těchto nově příchozích se nepodařilo dostatečně integrovat a postupně tam vznikají v podstatě dvě paralelní společnosti, které nakonec spojuje jen máloco.

Nad dovozem pracovních sil však přemýšlejí i jiné instituce. Např. Evropská komise již před časem rozvíjela myšlenku - a té se stále drží – o nutnosti dovézt do Evropy miliony osob z arabského světa a z Afriky.

Autory tohoto přesunu by asi bylo možné nazvat skutečnými sociálními inženýry.  Očekávají totiž, že tyto pracovní síly co nejdříve nastoupí na neobsazená pracovní místa – nejen současné, ale i perspektivně vznikající – která v Evropě vznikla v důsledku minulého populačního vývoje. Očekávají, že chybějící vlastní evropská populace bude nahrazena dovozem.

A tento dovoz spojují s tím, že tyto nové síly pak budou vydatně – bezpochyby ze svých nízkých mezd - přispívat do sociálních systémů umožňujících vyplácet starobní důchody na současné relaci k průměrné mzdě.

A aby paradox této úvahy byl ještě zřetelnější. Její autoři zřejmě nečetli statistiky nezaměstnanosti a nevšimli si, že např. bezmála polovina mladých lidí do 35 let ve Španělsku nemá trvalé zaměstnání. Možná jim také uniklo, že mladí Evropané bez práce a také životní perspektivy jen sotva mohou zakládat rodiny. Ale to by bylo na samostatné pojednání.

Pokud se vrátíme do naší reality, pak v současnosti asi nemáme jiné řešení, jak vyplnit nedostatek pracovních sil než jejich dovozem – pokud možno ze zemí, kde se lze vyhnout podobným excesům, jakých jsme svědky v západní Evropě. Nemyslím, že je naše ekonomika schopna vyřešit nedostatek pracovních sil nějakým razantním investováním, které by nahradilo takové množství pracovních sil. Nedokázaly to ani západoevropské země za uplynulých dvacet či třicet let.

Nakonec by bylo vhodné zmínit, že možná ještě větším problémem než budoucí nedostatek pracovních sil, je i to, v jaké struktuře nové pracovní síly původem z tuzemska vstupují na trh práce.

Zkusme více naslouchat hlasům představitelů firem, které mají své střední školy a odborná učiliště, že jejich absolventi směřují všude jinam jen ne do průmyslových firem či na technické vysoké školy. Je taková tendence rozumná a odpovídá to potřebám národního hospodářství?

Myslím, že zde – v přípravě na budoucí povolání  - stojíme před vážným problémem. Možná bychom mohli začít přemýšlet nad tím, zda skutečně potřebujeme současnou strukturu absolventů vysokých a středních škol, kteří na trh práce vstupují. Obávám se, že takové řešení nebude ani snadné a ani bezbolestné. Už sám fakt, že zde v minulých dvaceti letech vznikly kapacity ve středním a vysokém školství, které jsou zjevně nadměrné a neodpovídají současné, natož budoucí demografické situaci, by mělo být vážným důvodem k zamyšlení.

Stejně tak je nutno už konečně začít s reálnou přípravou učňů. Ekonomika přece potřebuje instalatéry, elektrikáře, zedníky, ale i operátory číslicově řízených strojů a další podobné technické profese. Připravujeme je dnes v dostatečném počtu, aby nahradily ty, kteří v budoucnu odejdou do důchodu? Mnoho let se o nedostatečné přípravě – jak obsahově tak i početně - právě těchto profesí mluví, ale žádný pokrok není vidět.

Proto si myslím, že hovoříme-li o úrovni nezaměstnanosti v české ekonomice, pak bychom ke kvalitativnímu srovnávání její velikosti měli dodat i některá další fakta minimálně o struktuře požadavků trhu práce a jeho perspektivách. A mám pocit, že právě toto zůstává stranou pozornosti.